Postupem času se mění skoro vše. Jak roste příliv peněz do fotbalu, mění se vybavení, s tím i výkony hráčů, na což pak musejí reagovat i pravidla. Ta se mění i kvůli vnějším vlivům, například když začal být fotbal přenášen živě v televizi.
Jedna z nejznámějších slepých uliček ohledně pravidel, kterou si my Češi pamatujeme obzvlášť bolestivě z finále Eura 1996, je tzv. zlatý gól. Pravidlo zavedené v 90. letech mělo zatraktivnit prodloužení. Kdo dal v prodloužení první gól, zápas okamžitě skončil a ten tým vyhrál. FIFA si od toho slibovala ofenzivní smršť a snahu rozhodnout. Přineslo to naprosto opačný efekt. Strach z inkasování, které znamenalo okamžitou „smrt“ v turnaji, týmy paralyzoval. Místo útočení zabetonovaly vlastní vápno a prodloužení byla k uzoufání nudná. Pravidlo bylo po několika letech (včetně mezikroku zvaného „Stříbrný gól“) definitivně zrušeno a vrátilo se klasické prodloužení.
Vývojem neprocházejí jenom pravidla, ale i snaha, jak je hlídat. Zatímco se dnes hojně diskutuje VAR a další systémy založené na kamerách, dřívě zkoušela FIFA jiný přístup. V roce 2005 se testoval speciální míč od Adidasu, který měl v sobě zabudovaný mikročip. Kolem branky byly v zemi zakopané kabely vytvářející magnetické pole. Jakmile čip proťal linii, rozhodčímu měly pípnout hodinky. Technologie byla nesmírně drahá na instalaci a hlavně nespolehlivá. Při silných střelách nebo deformaci míče systém chyboval, a navíc magnetické pole občas rušila jiná elektronika na stadionu. Kamery se ukázaly jako mnohem levnější, přesnější a univerzálnější řešení.
Dokud se hrál fotbal bez televizních přenosů, nebylo pro soupeře tak snadné dohledat dřívější hry a jejich průběh, hrálo se v naprosto bizarních formacích. Dlouho se hrálo se dvěma obránci, třemi záložníky a pěti útočníky, vše rigidně rozdělené. Jakmile v 50. letech přišlo flexibilní rozestavení, kde útočníci stahovali obránce do hloubi pole a záložníci doplňovali útok, statické systémy zkolabovaly.
Stejně tak vymizely dříve běžné systémy obrany. Libero (italsky svobodný) byl obránce, který neměl na starosti žádného konkrétního protihráče. Pohyboval se za obrannou linií a „zametal“ míče, které propadly skrz. Tento přístup padl v devadesátých letech s příchodem moderního pojetí fotbalu, stejně jako striktní osobní obrana, kdy obránce dostal před zápasem za úkol vymazat největší hvězdu soupeře. Celých 90 minut se od ní nehnul ani na krok a ignoroval zbytek hry.
Jinými slovy, i z pohledu trenéra je fotbal stále více dynamická hra, kde už nestačí rozdat pokyny a sledovat hru. Je potřeba nasadit ty nejmodernější technologie – slavným příkladem byl asistent trenéra v Atléticu Madrid Mono Burgos, který v roce 2014 odkoučoval zápas s Google Glass na nose. Na malý displej před okem mu v reálném čase skákaly statistiky držení míče, úspěšnosti přihrávek a taktické analýzy. Sledovat jedním okem hru na hřišti a druhým blikající grafy vedlo k tomu, že trenér v podstatě nevnímal pořádně ani jedno a tak tento přístup, stejně jako celé Google Glass skončil ve slepé uličce.
