První polovina devadesátých let byla nadšení z virtuální reality plná. V roce 1992 vyšel dnes již kultovní film Tráníkář, kde poněkud šílený vědec provádí na slaboduchém údržbáři experimenty pomocí drog a helmy pro přístup do virtuální reality. Na konci dekády měl zase premiéru pozamenutý snímek eXistenZ, který ukazuje, jaké to je, když se kvůli hraní ve virtuální realitě ztratíte přehled o tom, co je skutečné, což nejlépe vystihuje hláška „Are we still in the game?“
Přesně uprostřed, v roce 1995 se pak na trhu objevil jeden z prvních 3D systémů, který se tyto prozatím sci-fi myšlenky pokusil zprostředkovat širokému publiku. Bylo to příliš brzo? Možná ano, vždyť první Doom vyšel jen o dva roky dříve a mohli si ho užít jen majitelé těch nejlepších PC, která v témže roce přecházela z DOSu nebo z Windows 3.11 na Windows 95.
Tomu odpovídalo i to, že samotná Virtual Boy byl spíše zbožný přáním managementu než skutečným inženýrským posunem. Nasadili jste si na hlavu obrovskou helmu a bojovali s nízkopolygonovými monstry při 13 snímcích za sekundu. Virtual Boy byl totiž pouze displej umístěný na levně vypadajícím stojanu, který neumožňoval žádné skutečné přizpůsobení individuálním potřebám kromě nejzákladnějších úprav úhlu. Museli jste k němu přitisknout obličej, a pokud jste kvůli tomu museli krčit krk, byl to váš problém.
Bylo nasnadě, že problémy na sebe nenechají dlouho čekat: nevolnost, bolesti hlavy a krku byly pocity, které hlásila řada hráčů, namísto uchvácení virtuální realitou. Systém totiž postrádal to, co je nejdůležitější esencí takového řešení, a to je sledování pohybu hlavy, na které systém bez zpoždění reaguje.
Příběh popsaný na fastcompany.com (fastcompany.com) ukazuje, jak se původně ambiciózní návrh neustále scvrkával, protože velká firma se bála patentových sporů a nechtěla moc riskovat. Virtuální tak zůstal pouze název, produkt spíše připomínal miniaturní displeje zavěšené před obličejem. Vše pak pohřbila relativně vysoká cena 180 dolarů, která by po započtení inflace a přepočtu činila něco kolem osmi tisíc korun. Vše pak dorazil začarovaný kruh v podobě nedostatku her kvůli malému rozšíření a vice versa.
Návrat jako sázka na retro
Celkově se tak prodalo 770 tisíc kusů, což vypadá jako vysoké číslo, ale takový hegemon jako Nintendo bylo zvyklé počítat v milionech. Projekt byl rychle ukončen a hned další rok dorazila klasická konzole Nintendo 64, aby se na blamáž rychle zapomnělo.
Po dlouhé roky byl tak Virtual Boy pouze kapitolou v dějinách herní historie a vzpomínkou pro pár vyvolených. Když však brýle Apple Vision Pro znovu oživily zájem o tento segment, nejspíše to podnítilo managery Nintenda otočit narativ a z 30 let starého neúspěchu udělat milou retro vzpomínku.
Jejich snažení se zhmotnilo v příslušenství pro Nintendo Switch (nintendo.com). Svoji předlohu napodobuje poměrně věrně. Je to stojánek s headsetem, ke kterému přikládáte hlavu a můžete si tak užít původní pocit, kdy jste hráli na něčem, co připomínalo spíše periskop ponorky. K dispozici je krom základního modelu za 100 dolarů ještě kartonová verze za 25 dolarů.
K dispozici jsou hrát klasické tituly pro Virtual Boy, jako jsou Teleroboxer a Galactic Pinball a v budoucnu další. Vše v klasické červené barvě, která má být snad citlivější pro oči, přičemž někteří hráči paradoxně hlásí horší grafiku než u originálu a úplně stejné problémy. Jak vidno i na slepých uličkách lze vydělat, pokud na ně dáte nálepku „retro“.
