Úsvit atomového věku nezačal zrovna šťastně. I když se zprávy z Hirošimy a Nagasaki dostávaly ven postupně, každá z nich více a více prohlubovala zděšení, které tato neviditelná síla způsobovala i v myslích těch, na které nepůsobila. Ale o necelou dekádu později se podařilo rozběhnout jaderný reaktor vyrábějící elektřinu a všichni byli ohledně „atomu“ naplnění bezbřehým optimismem.
O dekádu později to vypadalo, že mezi sebou mocnosti závodí o to, komu se podaří převést obří reaktor a turbíny do prostoru zhruba vymezeného kufrem osobního vozu.
Ford Nucleon (1957) byl nejslavnější ikona „atomového věku“. Americký výrobce postavil nefunkční model v měřítku 3/8. Počítalo se s tím, že v zadní části vozu bude malý jaderný reaktor na bázi uranového štěpení, který bude ohřívat vodu na páru a pohánět parní turbíny. Auto mělo ujet kolem 8 000 km na jedno „natankování“, pak by se v servisu vyměnil celý reaktor. Dále než k modelu se ale inženýři nedostali. Díky němu se ale tento koncept se stal přímou inspirací pro auta v herní sérii Fallout.
Studebaker-Packard Astral (1957) byl futuristický koncept, který měl balancovat na jednom kole pomocí gyroskopů a teoreticky využívat jadernou energii buď vlastní reaktor, nebo energii vysílanou paprskem z centrálního zdroje. Zní to šíleně? Asi proto zůstalo jen u makety.
Poněkud jiný přístup zvolil Arbel Symétric (1958). Francouzský koncept měl pohánět generátor o výkonu 40 kW využívající jaderný odpad. Francouzská vláda projekt pochopitelně nepovolila a automobilka zkrachovala.
Ford Seattle-ite XXI (1962) byl šestikolový koncept, u kterého designéři navrhovali možnost využití kompaktních jaderných pohonných jednotek. Ale ani ten se nedostal z papíru nikam dál.
Hezký, ale nesplnitelný sen
Proč všichni v tomto souboji neuspěli hned za startovní čarou není složitá otázka. V první řadě jde o to, že mělo jít o osobní auta. Aby posádka nezemřela na nemoc z ozáření, reaktor potřebuje masivní stínění z olova a betonu. Takové stínění váží tuny, což je pro osobní auto nepoužitelné. Konstruktéři doufali, že vědci časem vymyslí lehké stínění, což se ale nikdy nestalo.
Představa běžné dopravní nehody, při které by se na křižovatce rozbil jaderný reaktor a zamořil celé město radiací, byla noční můrou. A to i v době, kdy na Three Mile Islandu, v Černobylu i Fukušimě rostla je tráva – a co teprve dnes.
A už vám někdy ukradli benzín nebo naftu z nádrže? Nechat na ulicích parkovat tisíce aut s vysoce obohaceným uranem by byla extrémní bezpečnostní hrozba z pohledu terorismu.
Jaderné reaktory se tak úspěšně usadily pouze v ponorkách, letadlových lodích nebo ledoborcích, kde je dostatek místa pro těžké stínění a profesionální posádku. V osobní dopravě zůstal atom jen krásným, ale nebezpečným sci-fi snem.
