První magnetické datové médium označované jako „floppy disk“ se objevilo v roce 1971. Jeho velikost byla 8 palců, tedy něco přes 20 centimetrů a v tehdejším Československu se dostal spíše jen k těm, kteří pracovali v IT. Až nástupce z roku 1976 s velikostí 5,25″ se začal šířit mezi širší veřejností během devadesátých let, ale záhy byl vytlačován svým nástupcem: 3,5″ disketou o kapacitě 1,44 MB.
Pokud jste si někdy kladli otázku, proč pojmenování pevných disků v počítači začíná u písmena C, v předchozím odstavci je obsažena odpověď: písmena A a B byly vyhrazeny pro disketové mechaniky. I když se od jejich používání záhy upustilo, řada programátorů a jejich výtvorů počítá s tím, že systémový disk je právě pod písmenem C. Změnit to by byla rychlá cesta k tomu, jak něco rozbít.
O důležitosti diskety vypovídá krom výsadního označení disku „A:“ i jeden zajímavý detail: většina programů používá pro ikonu tlačítka uložení právě piktogram zpodobňující 3,5″ floppy disk. A to i přesto, že už dorostly generace jejich uživatelů, kteří se tímto způsobem ukládání dat nikdy nesetkali.
Diskety místo internetu
Ti ze starších generací si však na diskety určitě vzpomenou. Obvykle tato reminiscence může mít hořkou příchuť danou jejich nespolehlivostí nebo nízkou kapacitou, ale pokud vám v devadesátých letech bylo mezi deseti a dvaceti, pak možná sdílíte nostalgické vzpomínky na počátky PC v Česku.
Hlavně počítačové hry se tehdy (společně s viry nebo hanbatými obrázky) šířily tak, že se člověk zastavil po škole se svou krabičkou disket u kamaráda a zuřivě kopíroval. Rostoucí velikost her však přinutila mladé „pařany“ ke studiu základů informatiky. Bylo potřeba pochopit, co je to komprese souborů, že se od sebe jednotlivé kompresní algoritmy liší, například možností rozdělit archiv na více částí. Bez toho byste například Doom z kamarádova počítače nedostali. A když se naučíte, jak udělat kontrolní součet vytvořeného archivu, možná se vám to podaří hned napoprvé. Ale to jen v případě, kdy oželíte cestu tramvají a domů půjdete raději pěšky.
To, co bylo pro mladé piráty zábava, byla pro jejich rodiče spíše noční můra. Instalace Windows, Office nebo jiného velkého programu pomocí krabice plné disket, z nichž minimálně jedna nefungovala, bylo jasným indikátorem, že svět potřebuje změnu. Na diskety se duchovně snažily navázat mechaniky Iomega ZIP nebo LS-120, ty ale prohrály svůj souboj s kompaktními disky a jejich vypalováním. Ty posléze smetly USB flash disky, ale (skoro) všichni se nakonec musejí podvolit síle vysokorychlostního internetu.
Disketa stále žije!
V ideálním světě by článek mohl končit předchozí větou. Všichni ale dobře víme, že zbavit se dědictví minulosti není snadné a často ani žádoucí. Když třeba ovládáte systém, který odpaluje americké jaderné střely, asi nebudete mít důvod a chuť dělat aktualizaci pro každou novou technologii. A dá se to prodat i jako výhoda: „Nemůžete hacknout něco, co nemá IP adresu,“ pochvaloval si diskety americký generál.
Podobný přístup panuje i v letectví. Navíc si k němu připočtěte i nutnost složitě a draze certifikovat každou změnu. Možná tak s vašim letadlem „přistával autopilot“, který se do letadla dostal na disketě. Stejný přístup pak může mít řada dalších strojů, které se staví na dekády: od obřích obráběcích CNC strojů, až po hudební klávesy. A mnohdy je tato závislost uměle vyvolaná. Kupříkladu v Japonsku probíhá (stejně jako u nás) debata o modernizaci státní správy. V jejich pojetí to však znamená, že byla provedena revize stovek zákonů a dalších nařízení, které výslovně vyžadovaly dodávání dat na disketách nebo jiných a dnes už zastaralých médiích.
Diskety jsou podobně jako faxy a faxování uličkou, která je slepá jen zdánlivě.
