Finsko – země tisíců jezer. Pokud jste tuto severskou zemi někdy navštívili, pak si nelze nevšimnou nízké hustoty zalidnění. Můžete jet i hodiny lesy, aniž byste narazili na lidské stavení. To je v případě nehody nebo poruchy auta dost velký problém. Nemůžete jen tak dojít k nejbližšímu stavení a poprosit, jestli si můžete zavolat. Proto byl tlak na spuštění veřejné rádiové sítě větší než kde jinde.
Oficiálně se tak stalo v roce 1971 a stála za ní státní společnost Posti ja lennätinlaitos (dnešní Telia). A hned na začátku se Finové rozhodli pro něco, co doposud žádná další síť nepřekoná – že pokryjí komplet celou zemi.
Toho se podařilo dosáhnout poměrně rychle, a to už v roce 1977. A jakým způsobem? Finové vsadili na nízkou frekvenci 150 MHz, díky které měly vysílače obrovský dosah: 30, teoreticky i 50 kilometrů. To je pro pokrytí tak rozlehlé země ideální. Odvrácenou stranou je, že na těchto nízkých frekvencích měla síť jen malou kapacitu. 80 kanálů na celou zemi znamenalo, že přetížení sítě bylo spíše pravidlem než mimořádnou událostí.
Manuální spojení
Kvůli tehdejšímu stavu techniky vážily koncové stanice 10 až 15 kilogramů, a proto se nevyráběly žádné kufříkové verze, ale pouze systémy pro zástavbu do automobilů. V kufru jste měli velkou bednu, od níž vedl k palubní desce kabel zakončený sluchátkem.
Ale ani to nebylo na této síti z dnešního pohledu nejšílenější. Volání totiž probíhalo naprosto jinak, než jsme dnes zvyklí. Zapomeňte na zadání čísla a vyzváněcí tón. Když jste chtěli někomu zavolat, zvedli jste sluchátko a čekali, až se ozve operátorka. Té jste řekli jméno nebo číslo účastníka a ona vás fyzicky přepojila.
Systém fungoval na principu simplexního provozu, tedy jako vysílačka. Museli jste mačkat tlačítko, když jste chtěli mluvit, a pustit ho, když jste chtěli poslouchat. A pozor – když jste někomu chtěli volat do auta, museli jste přibližně vědět, kde se nachází. Vedle toho je fakt, že se veškerá komunikace přenášela nešifrovaně, takže kdokoli s běžným radiopřijímačem mohl odposlouchávat hovory, jenom drobnost.
Raketový úspěch a zrození legendy
A samozřejmě peníze: pořízení stálo 4 000 až 7 000 finských marek, dalších pár stovek za instalaci, paušál 40 až 60 FIM, minuta hovoru 1 až 2 DIM za minutu. Průměrný Fin tak musel pracovat asi 3 až 4 měsíce a neutratit ani marku za jídlo či nájem, aby si mohl dovolit pouze samotný přístroj.
Přesto se však přístroj stal symbolem vysokého postavení a často se na něj čekalo v pořadnících. Na vrcholu popularity kolem roku 1986 měla síť přes 35 000 uživatelů. To z ní dělalo jednu z největších mobilních sítí na světě v té době.
A v této době je zajímavá ještě jedna věc. Pro ARP začala firma Nokia (tehdy ještě vyrábějící kabely a gumáky) vyvíjet své první radiotelefony pod značkou Mobira. Model Mobira Senator z roku 1982 byl jedním z vrcholů této éry.
Přežila své děti
Mohlo by se zdát, že po příchodu dalších sítí, které řešily řadu problémů, bude síť brzy vypnuta. Ale nestalo se tak. Přestože ji NMT a později GSM (2G) technologicky převálcovaly, ARP byla vypnuta až na konci roku 2000. Mnoho uživatelů zejména v odlehlých částech Laponska na ni nedalo dopustit kvůli jejímu skvělému signálu.
Takže i když se síť Autoradiopuhelin stala nakonec také slepou uličkou, zanechala po sobě v historii nesmazatelnou stopu, která ukazuje, že Finové mohou být právem hrdí na víc než jen Nokii 3310 s hadem.
