V nekonečné záplavě memů mě inspiroval jeden se zajímavým poselstvím: brzy bude normální, že senioři hrají videohry. A skutečně, pokud někdo na hranici dospívání měl to štěstí, že se setkal s Pongem a první generací arkádových automatů, pak je po padesáti letech na hraně toho, kdy se obvykle odchází do důchodu.
Můžeme tak skoro s jistotou tvrdit, že hraní počítačových her na této ani dalších generací nezanechalo nějaký špatný vliv, na rozdíl například od sociálních sítí, které přišly později, ale o to masověji se rozšířily. Dnešní otázka bude ale jiná. Pokud takový hypotetický člověk hraje už páté desetiletí, co hraje?
Možná se hráči i v tomto věku stále drží na špici vývoje a právě teď přemýšlejí, jestli stráví dalších pár desítek hodin v Baldur’s Gate 3, Starfieldu nebo dají zvu šanci Cyberpunku 2077, který dostal nový datadisk. Co se ale stane v případě, že se chce vrátit k nějakému staršímu kousku?
Moc šancí není, jak praví už už zmiňovaná studie zveřejněná na gamehistory.org. Její závěr říká, že „Na současném trhu je zastoupeno pouhých 13 % historie videoher. Ve skutečnosti žádné období videoherní historie definované v této studii nedosáhlo ani 20% zastoupení.“ Graf ukazuje nepřekvapivé zjištění: „herní pravěk“ ze sedmdesátých a osmdesátých let je prakticky nedostupný, ale i pak není situace o moc růžovější.
Kulturní dědictví(?)
Důvodů, proč tomu tak je, by vydaly na několik článků, jako je tento. Studie zmiňuje například zastaralé zákony na ochranu autorských práv, které chrání i ty nejstarší hry. Dále pak jsou to technologické problémy, kdy je chod starších systémů potřeba řešit emulací. Pokud tedy si chcete připomenout starší hru ze svého mládí, pak musíte mít štěstí a narazit na funkční hardware, nebo se pustit do pololegálního světa počítačového pirátství.
Je to paradoxní situace. Zatímco knihy a filmy mají své instituce, které se pečlivě starají o jejich zálohování, většina počítačových her a softwaru obecně leží někde nedostupná. Pokus o alespoň nějaký archiv má dokonce i tak nestálé médium jako je web, zálohovány jsou rovněž periodické tiskoviny. Takže si ve starých výtiscích Score nebo Levelu přečteme recenze her, které už nejspíš nikdo nikdy nedohledá. A ty, které nějakým zázrakem běží, se vystavují v muzeích, jako by to byly relikvie z pravěku.
První kulturní vložka: Pokud na vás dýchla vlna nostalgie retro hraní a chcete se do tohoto pocitu ponořit hlouběji, pak si nenechejte ujít film Tetris dostupný ve službě Apple TV+. Ten s filmovou nadsázkou mapuje těžký přechod jedné z nejpopulárnějších her historie ze zaprášených kabinetů moskevské akademie věd do konzolí po celém světě. Aniž bychom prozradili příliš z děje, můžeme říct, že se prakticky celý točí kolem toho, kdo vlastní licenci, pro jakou zemi a platformu. I to svým způsobem vysvětluje, proč jsou staré hry tak špatně dostupné.
Ztracená generace
Slyšel to asi každý, kdo si hraní oblíbil už v dětství. Hraní je prý ztracený čas, na rozdíl od sportu, četby nebo studia. Počítačové hry naštěstí přežily tyto výtky, stejně jako pokusy o jejich zákazy nebo regulaci. Staly se nejen multimiliardovým byznysem, ale i součástí naší naší kulturní identity. Ztraceni ale nejsou ani tak samotní hráči, jako spíš hry samotné.
Druhá kulturní vložka: Abychom nekončili tak negativně, je tu další kulturní tip, který je plný her a nostlagie. Čtvrtá epizoda antologie Dimension 404 s názvem Polybius odlehčeným způsobem zachycuje úplné začátky hraní, stejně tak jako neméně důležité herní žurnalistiky. A pokud vás tento díl zaujme i přes recenze, že jde o „levnou kopii Černého zrcadla, nenechejte si ujít ani šestý díl Impulse věnovaný počítačovému hraní a jeho následkům.
