Vítám vás u dalšího Stalo se. Dnes se zaměříme na jedinou historickou událost, která se v tomto týdnu stala a která je zároveň asi nejznámější katastrofou, i když od ní už uplynulo 111 let. Titanik – někteří z vás si vybaví nepotopitelnou loď, jiní film s Leonardem Di Capriem. Víte ale, jak ke katastrofě došlo a co všechno potopení předcházelo? To vše si dnes povíme.
31. března 1909 se započala výstavba Titaniku. Osobní parník společnosti White Star Line byl v tu dobu největší lodí na světě a prohlašovalo se o něm, že je nepotopitelný. Na jeho výstavbě se podílelo podle history.com více než tři tisíce dělníků, kteří jej postupně sestavovali v Belfastu v Irsku. Aby se podpořila informace o tom, že je loď nepotopitelná, nacházelo se na něm pouze 20 záchranných člunů, což později mělo za následek obrovské ztráty na životech.
Loď měla na délku 269 metrů a na šířku 28 metrů. Její výška dosahovala od kýlu až po komín 53,3 metrů a ponor měla přes 10 metrů. Poháněna byla dvěma parními stroji z celkem 29 kotlů na uhlí. To vše ještě pod hladinou poháněly tři lodní šrouby. Titanik měl čtyři komíny – funkční byly ale pouze tři, ten čtvrtý byl postaven pouze pro estetičnost. A proč se tvrdilo, že je nepotopitelný? V té době měl Titanik 16 vodotěsných komor, které měly v případě zatopení udržet vodu jen v daných komorách. Aby nedošlo k potopení, mohly být ale zaplaveny maximálně čtyři...
Zakoupit bylo možné lístek pro první, druhou a třetí třídu, přičemž i třetí třída nebyla pro úplně chudé. Titanik vyplul 10. dubna 1912 z anglického přístavu Southampton a měl namířeno podle history.com do Cherbourgu, Queenstownu a následně směřoval do New Yorku. Na palubě bylo celkem 2 224 lidí včetně posádky (1 316 pasažérů). Velení dostal tenkrát 62letý Edward John Smith, který byl v té době nejlepším kapitánem společnosti White Star Line. Tohle měla být jeho poslední plavba před důchodem.
Náraz do ledovce
Kapitán dostal 13. dubna několik upozornění na ledovce, které se mohly v Atlantském oceánu nacházet, loď však pokračovala ve stejné rychlosti dále. 14. dubna se loď nacházela několik set kilometrů od Newfoundlandu a v 23:40 hlídači spatřili ledovec, který však uviděli až příliš pozdě. Podle pozdějšího vyšetřování za to mohlo jak počasí, které nedovolilo ledovec vidět dříve, tak velká rychlost lodi, která znemožnila vyhnutí.
Ačkoliv se na hlášení o ledovci okamžitě zareagovalo – kormidlo bylo otočeno doleva, byl tedy zahájen zpětný chod, ale nezabránilo to srážce. Titanik narazil pouhých 37 vteřin od spatření pravobokem do ledovce a ten protrhl 5 (později se voda nalila i do šesté) z jeho 16 vodotěsných komor, což znamenalo jediné – loď se potopí. Jak málo stačilo? Pokud by se zatopilo o jednu komoru méně, Titanik by zůstal na hladině.
Potopení
Vzhledem k velikosti lodi někteří cestující vůbec náraz nezaznamenali, což pomohlo k nevyvolání paniky. Navíc se mělo za to, že Titanik se prostě nepotopí, a tak i následná kontrola po nárazu nebyla důkladná a technici na lodi měli stále za to, že loď zůstane na hladině. Až posádka, která přikládala uhlí do kotlů, nahlásila skutečný stav, který bylo potřeba okamžitě řešit. Evakuace začala pět minut po půlnoci, tedy až 25 minut po srážce. Vzhledem k počtu člunů bylo jasné, že se všichni nezachrání, navíc v rámci špatné organizace bylo několik prvních člunů vypuštěno jen s pár pasažéry. Na čluny následně nastupovaly ženy a děti, navíc se hledělo i na to, z jaké třídy dané osoby jsou.
Během potápění se snažila posádka neustále volat o pomoc, ale všechny lodě byly příliš daleko, aby mohly připlout včas. Oceán Titanik zcela pohltil 2 hodiny a 40 minut po nárazu – bylo 15. dubna 1912 2:20 místního času. Předtím se ještě rozlomil a jeho části vraku dnes leží od sebe necelý kilometr. Lidé, co naskákali do vody, nebo při potápění z lodě vypadli, neměli moc šanci na přežití – voda měla kolem 0 °C, a tak se v ní dalo přežít přibližně 15 minut.
Záchranné čluny se později na místo potopení vrátily, ale to už bylo pozdě. Pokud by se vrátily dříve, nejspíše by bylo několik lidí zachráněno, bohužel se však lidé na lodích obávali, že by je stáhnul vír, který loď při potopení vytvoří. Na člunech se tak vezlo pouze něco málo přes 700 cestujících, které později zachránila loď RMS Carpathia, která na místo doplula kolem čtvrté hodiny ranní. Kapitán, stejně jako posádka, zůstal na lodi až do jejího potopení. Z 2 224 lidí přežilo pouhých 711. Poslední přeživší – Millvina Deanová – zemřela v roce 2009. Ta na Titaniku plula, když jí byly pouhé dva měsíce.
Následné vyšetřování
Po katastrofě probíhalo několik vyšetřování, včetně soudů, kde probíhala slyšení přeživších pracovníků, jak mohlo k nehodě dojít a co se vlastně stalo. Vzhledem k tomu, že byl ale kapitán i konstruktér lodi po smrti, nebylo koho obvinit. I dnes se neustále přichází s dalšími teoriemi, které by potopení vysvětlily. Podle nejnovějších analýz je pravděpodobné, že už při vyplutí byl na lodi požár, který vznikl od naskládaného uhlí v kotelně. Ten následně poškodil vzduchotěsné komory a ty byly méně odolné a praskly.
Objevení
Titanik byl dlouho hledán a jako první jej podle nationalgeographic.com objevil oceánograf Robert Ballard 1. září 1985. Vrak lodi se totiž nachází téměř 4 km pod hladinou, bylo tak těžké jej najít. Trosky jsou navíc rozesety na více jak 24 km². Z vraku lodi se podařilo vytáhnout nemálo předmětů, které skončily v aukcích a muzeích. I u nás v ČR již několikrát proběhla výstava předmětů, které byly z vraku vytaženy a mohli jste se projít po chodbách 1. 2. i 3. třídy.
Vědci předpokládají, že za několik desítek let už nebude Titanik k nalezení, jelikož se neustále ve vodě rozkládá. Vytáhnout jej je už nemožné, jelikož by se na vzduchu rozpadl, a tak zůstane na dně oceánu navždy.
