Samozřejmě můžete namítnout, že tu máme sci-fi plná létajících aut a vesmírných kolonií, k čemuž se ani zdaleka neblížíme, ale není podstatné, aby se jejich autoři trefili vždy, stačí když mají přesný odhad alespoň někdy. Vedle notoricky známého průkopníka žánru Julese Verna takovou schopnost předvádějí autoři i na první pohled nesouvisejících žánrů. Jeden příklad za všechny: původní Frankenstein vyšel už v roce 1818. Tehdejší medicína nepředstavovala ani zlomek té současné. Přesto však postup práce Viktora Frankensteina obsahuje zajímavé postřehy. Prvně používá části mrtvých těl – co bylo v době vzniku nanejvýš buřičské, je dnes základem transplantací. Stejně tak způsob uvedení monstra do života pomocí elektrického proudu má dnes obdobu v nejrůznějších defibrilátorech, kardiostimulátorech a dalších zařízeních.
Celý proces má obvykle tři fáze. V té první něco existuje jen v autorově fantazii a díle. V druhém kroku se něco podobného podaří sestrojit, ale kvůli vysoké ceně se obvykle jedná o přísně tajné armádní vybavení. Žádné tajemství ale nevydrží věčně, a tak přijde den, kdy si užijeme my všichni. Následující výběr je čistě subjektivní a nejde v něm ani tak o velikost daného vynálezu, jako spíš sílu prožitku.
5. Mluvící auto
Seriál Knight Rider z let 1982 až 1986 nepatří mezi typické zástupce sci-fi, ale jeho hlavní hrdina ano. A to nemluvíme o Davidu Hasselhoffovi, protože i takovou hereckou superhvězdu hravě zastínil automobil KITT. Ten se samozřejmě uměl sám řídit, pod kapotou měl vedle toho nejsilnějšího motoru i nejrůznější zbraně, ale ze všeho nejvíc mi jako malému imponovala jeho schopnost komunikovat přirozeným jazykem s lehkým nádechem sarkasmu.
Protože jsme seriál ze zřejmých důvodů sledovali až v devadesátých letech, přišla druhá fáze vzápětí. Dodnes si pamatuji nadšení redaktora televizního pořadu Auto Moto Revue, který představoval vrcholný model Mercedesu se zabudovanou navigací, která s německou strohostí odříkávala pokyny. Jediný problém byl, že auto údajně stálo více než byt v Praze.
Ale ani to nevdrželo věčně. Stačilo počkat zhruba deset let a pak dát dohromady Golf, Nokii se Symbianem, navigační aplikaci TomTom a autorádio s Bluetooth. Po chvíli kouzlení jsem si i jako student mohl dovolit vlastní mluvící auto. Samozřejmě můžete navrhnout, že reprodukce několika nahraných příkazů má k mluvení, natož k inteligenci, pořádně daleko. Jenže poznáme tu hranici? Kupříkladu, když mi nyní Waze v Android Auto ohlásí, že je přede mnou sražené zvíře, začnou se děti dohadovat, co to bude, zatímco si manželka stěžuje, že „dnes je to auto nějaké ukecané a nenechá ji vyspat.“
4. Hodinky, které mi rozumí
Ovládání nejrůznějších zařízení pomocí hlasu je ostatně jasným příznakem toho, že se děj odehrává v budoucnosti. Ať už jde o kapitány ve Strar Treku diktující lodní deník nebo Ricka Deckarda hledajícího detaily na fotografii v Blade Runnerovi, vždy jsme jim my běžní smrtelníci s klávesnicí a myší mohli jenom závidět. Dlouho se přesto objevovaly i vědecké názory, že porozumění mluvenému slovu je něco tak bytostně lidského, že se toho jen tak nedočkáme. Ale chyba lávky, i s tím nejlevnějším telefonem s Androidem si dnes můžete promluvit. Samozřejmě, pořád jsme velký kus cesty za tím, co zvládne verze v angličtině, ale ke štěstí mnohdy stačí málo.
Zatímco v telefonu je ovládání hlasem spíše jen technologický výstřelek, s chytrými hodinkami to dostalo ten správný smysl. V hlavě mi stále zůstává to nadšení, když jsem z hodinek poslal první textovku, navíc jen za použití českých příkazů. Pak jsem jenom hltal zprávy o každém vylepšení Asistenta a za každým druhým rohem jsem viděl důkaz o tom, že se co nevidět naučí česky. Realita je však přesně opačná a ve spojení se zmateným a neefektivním vývojem systémů pro hodinky jsme na tom dnes hůř než před lety.
3. Hodinky, které zaplatí
I další postřeh se týká chytrých hodinek. Ty jsou samy o sobě hodny obdivu. Když se nad tím totiž zamyslíte, jedná se o plnohodnotný počítač, který máte na zápěstí. A jeho výkon (velice zhruba) odpovídá tomu, co jsme měli před dvaceti lety na stole. Takovou technologickou libůstku však ocení pouze znalci, pro běžného člověka bude spíš důležité, v čem mu taková investice usnadní život, protože často mu více času sebere, než ušetří.
V této souvislosti se mi vybavuje první návštěva „tak trochu většího“ německého koupaliště Tropical Islands. Vedle monstrózních rozměrů samotného místa, které rovněž nevypadají jako by byly z tohoto světa, to byl i nekomplikovaný chod z uživatelského pohledu. Člověk u vstupu dostal náramek s čipem, který posloužil nejenom jako identifikátor pro vstup do skříňky nebo jednotlivých zón, ale také se na něj dalo nakupovat v obchodech nebo platit v restauracích. Účet se pak srovnal při odchodu.
Dnes nám takové řešení přijde celkem obyčejné, ale tady mluvíme o době před 15 lety. Moje tehdejší přání, aby podobně jednoduše mohl fungovat i okolní svět, se částečně vyplnilo. Český člověk sice musí pečlivě vybírat, aby dané hodinky podporovaly platební systém, který zde funguje a který umí i jeho banka, ale pak je placení hodinkami neuvěřitelně snadné, návykové a v některých menších prodejnách na venkově i efektní – uděláte s nimi takový dojem, jako byste přicestovali z budoucnosti, ne jen z Prahy. V této souvislosti si nelze odpustit další výtku směrem ke Googlu, jehož platební systém byl v Česku nějakou dobu plně funkční (podobně jako na mobilech), než ho ale společnost z neznámých důvodů „zařízla“ a nahnala uživatele ke konkurenci.
2. Domácí on-line výuka
Záměrně vybírám momenty, které lze označit jako pozitivní. Každý fanda sci-fi ale ví, že takových je maximálně prvních 20 minut filmu, kdy se se seznámíme s postavami, které pak začne pronásledovat vraždící mimozemšťan, zabijácký robot anebo... smrtící virus. Dokud člověk sleduje to šílenství v televizi, pořád má pocit, že se ho tak nějak netýká, ať už sleduje záběry z Wu-Chanu nebo z Bulovky. A když pak při chůzi napříč Václavským náměstím málem narazí do člověka v ochranném obleku, jak s vysílačkou v ruce ráznými příkazy v angličtině komanduje mezinárodní frontu čekajících na test, pořád to vypadá jako natáčení třetího dílu 28 dní poté než jako skutečný problém.
Ten nastane až v případě, když malý človíček, který se těšil na svůj první školní rok, zamíří do třídy jen na pár seznamovacích týdnů, aby jej pak s přestávkami strávil doma za počítačem. Když jsem trávil jeden semestr studiem ve Finsku, dával jsem po návratu všem k dobru historku, jak jsem jednu zkoušku dělal přes Skype – ne proto, že bych musel, ale protože to tak bylo pro všechny jednodušší. O dekádu později se taková realita pod tlakem okolností splnila i v českém veřejném školství, které jinak známé svou rigidností, kterou mu do něj vtiskla Rakousko-Uherská monarchie. Pořád se nemůžu rozhodnout, nakolik je to děsivé, nebo optimistické.
1. Očkování na stadionu za asistence armády
Filmů o epidemiích a pandemiích je nespočet, ale vzhledem k aktuálnímu dění mezi nimi vyniká Nákaza z roku 2011. I když přes své hvězdné obsazení a nemalý rozpočet divácky propadla, o to přesnější předpověď přinesla. Přesně trefila původce viru, skoro přesně místo původu a nejvíce zamrazí i takové detaily jako průvodní fake news ohrožující boj s nemocí.
Ale co naplat, jakmile začne herec s fixou v ruce u tabule vysvětlovat takové pojmy, jako je „reprodukční číslo“ nebo „exponenciální růst“, pak jde veškerá zábava stranou. V tomto kontextu vědeckého vyznění snímku se zdálo nepravděpodobné, že by existovalo nějaké jednoduché řešení tak závažného problému, jako je narychlo vyvinutá vakcína a její distribuce pomocí armády na sportovní stadiony, před kterými stojí dlouhé fronty. Ne, to vypadá spíš jako dramaturgický zásah, který potřebuje, aby měl příběh jasný konec a pokud možno dobrý.
A přesto, přesně takovéto zařízení najdeme i u nás. A že zde namísto vyplňování papírového dotazníku stačí ukázat QR kód na displeji telefonu, to už je jen taková třešnička na dortu.
