Na začátek malé myšlenkové cvičení pro všechny, kteří se narodili až po příchodu mobilních telefonů do Československa, tedy od roku 1991 dále. Spousta věcí se tehdy musela řešit jinak. Zatímco dnes při porouchaném autě zavoláte odtahovou službu nebo kamaráda, tehdy to znamenalo pěšky nebo stopem dojet do nejbližší vesnice, kde by mohl být veřejný telefonní automat nebo přístroj na poště či jiném místě.
V kontextu Střední Evropy bylo něco takového nepříjemné, ale díky vysoké hustotě zalidnění se to takto dalo zvládat. Pokud jste však někdy byli ve Skandinávii, je to v tomto ohledu úplně jiný svět: obrovská divoká území nebo moře vás v případě problémů mohou stát i život. Proto zde byla potřeba mobilního spojení větší než kdekoli jinde.
Mnohé země se tak pustily do budování mobilních sítí souhrnně označovaných jako „0G“. Každý národ měl svůj standard, který asi nejlépe reprezentuje Autoradiopuhelin (ARP) neboli doslovně přeloženo „radiotelefon do auta“. Název je to přesný, protože neexistovaly ruční terminály, ale pouze ty k zástavbě do auta nebo lodi. Hovor vám musela propojit spojovatelka, při mluvení bylo nutné držet tlačítko jako u vysílačky a nekódované hovory mohl s patřičným vybavením poslouchat každý, kdo byl schopen naladit příslušnou frekvenci.
Společně s vysokými náklady na přístroje i za používání sítě to znamenalo, že se nikdy tyto přístroje masově nerozšířily – nebylo by to ostatně ani fyzicky možné. Už asi 35 tisíc uživatelů (z asi 5 miliónů Finů) stačilo na to, aby síť pravidelně „kolabovala“ a stávala se chronicky nespolehlivou. Stejné problémy zažívala i podobná Švédská síť MTD – když začala sezóna komerčního rybolovu, vedlo to vždy k problémům. A jedna perlička na závěr: asi 20 tisíc uživatelů švédské sítě nulté generace zaměstnávalo 700 lidských spojovatelů. Tím pádem bychom v dnešním Česku potřebovali 350 tisíc lidí, kteří by spojovali hovory…
Dobře vytyčená cesta
Už v průběhu 70. let bylo jasné, že je taková situace neudržitelná. Telekomunikační společnosti ve Skandinávii tak začaly pracovat na systému Nordic Mobile Telephone. Ten byl stále analogový a používal frekvenci 450 MHz, která se hodila pro pokrývání většího území. Později byla nasazena i frekvence 900 MHz pro hustěji pokryté oblasti. Systém měl všechno, co dnes považujeme za samozřejmé: byl plně duplexní (můžete zároveň mluvit i poslouchat), uměl předávat hovor mezi buňkami, takže šlo volat i za jízdy. Obsahoval podporu pro mezinárodní roaming, stejně tak jako jasné účtování pro zákazníky. V některých sítích se objevily dokonce náznaky budoucího vývoje v podobě krátkých textových zpráv nebo datových přenosů. Snad jedinou nevýhodou bylo, že hovory bylo stále na patřičných frekvencích snadné poslouchat.
První komerční síť byla spuštěna v září 1981 v Saudské Arábii, domovské Švédsko a Norsko následovalo jen o měsíc později, Finsko a Island v roce 1986. Pak se síť rozšiřovala do dalších zemí včetně tehdejšího Československa. 12. září 1991 tehdejší EuroTel spustil analogovou síť NMT na frekvenci 450 MHz. Ta se tak společně s telefonní předvolbou 0601 stala symbolem proměny doby při přechodu k tržnímu hospodářství.
Vymezený čas
Paradoxně už v červenci 1991 byla ve Finsku spuštěna první síť 2. generace, tedy GSM. Přechod na digitální technologii zlepšil prakticky všechno: šifrováním počínaje, přes levnější přístroje až řadu dalších služeb. Byl to tak nadčasově navržený systém, že své služby poskytuje i dnes, byť hlavně jako záloha nebo dokrytí LTE a 5G sítí.
GSM dorazilo do Česka už v roce 1996 a kolem přelomu milénia zaznamenalo raketový rozmach. Proto je překvapivé, že u nás NMT síť vydržela fungovat až do roku 2006. 1. července 2006 Eurotel (v té době psán již s malým písmenem t) síť NMT definitivně vypnul. Šlo mimochodem o jednu z posledních věcí, která se pod Eurotelem udála. Od září téhož roku totiž došlo ke změně a z operátora se stalo dnes všem známé O2.
