Diváci akčních filmů jsou zvyklí na to, že auto po nárazu exploduje, jako by převáželo výbušniny, v nejrůznějších parodiích je tato zkušenost podtržena i tím, že stejně ochotně v plamenech končí i dětské kočárky nebo jízdní kola. Do jisté míry nejde jen ale o představivost režisérů, ale i smutný odkaz reality dvou slepých uliček týkajících se palivových systémů osobních automobilů.
Ta první přišla společně s úsvitem tohoto dopravního prostředku. Aby byl motor co nejjednodušší, neměl palivové čerpadlo a benzínu tak do motoru pomáhala gravitace. To znamenalo, že celá nádrž byla umístěna nad motorem, případní čelní náraz poškodil ji nebo palivové vedení, načež začal benzín vytékat na rozžhavený motor.
Naštěstí v té době nebyly objemy nádrží tak velké jako dnes, stejně tak i rychlosti a tedy i následky nehod. I tak to ale znamenalo, že se nádrž postupně stěhovala dál od motoru i za cenu delšího palivového vedení. Postupem času si našla místo až pod zadními sedadly, kde ji dnes nejčastěji najdeme. To znamená, že někde v této oblasti se nachází i plnicí hrdlo nádrže, čímž bylo zaděláno na další problém.
Když začnou Američané dělat malá auta
Rozverná šedesátá léta skončila a začínající „sedmdesátky“ přinesly v mnoha ohledech bolení hlavy. Jednu z nich způsobila ropná krize. I když se nám může z dnešního pohledu zdát marginální, byl to šok hlavně v tom ohledu, že benzín není zadarmo a že ho není neomezené množství. To podpořilo zájem o malá auta, jako byl už tehdy kultovní Brouk.
Americká odpověď zněla: 2000 liber a 2000 dolarů. Tedy automobil, který by vážil kolem tuny a prodával za zhruba dnešních 400 tisíc korun. Přesně to Ford Pinto s rezervou splňoval. Když Pinto v roce 1971 debutoval, vážil 848 kg a jeho základní cena byla 1 919 dolarů, což byla asi pětina tehdejšího průměrného ročního příjmu. Ford představil Pinto v provedení sedan a hatchback; tvar karoserie byl stejný, lišilo se však otevírání zavazadlového prostoru. V roce 1972 Ford přidal dvoudveřový vůz Pinto Squire a v roce 1975 luxusnější verzi Mercury Bobcat.
Aby se ušetřilo místo a náklady na výrobu byla palivová nádrž vozu umístěna přímo za zadní nápravou a plnicí otvor byl umístěn v levém zadním panelu. Při nárazu do Pinta zezadu, a to i při mírné rychlosti, se palivová nádrž zabodla do zadní nápravy, která měla na zadní straně skříně diferenciálu vyčnívající šrouby, které nádrž prorazily. Navíc se mohlo z nádrže vytrhnout plnicí hrdlo. Vzniklý únik paliva se mohl vznítit několika způsoby: jiskrami z nárazu, zapálenou cigaretou uvnitř vozu nebo vozem, který do Pinta narazil, když vjel do spršky rozlitého paliva.
Běžná situace, jakou ve velkoměstech vidíme prakticky každý den, tedy náraz do pomalu jedoucího nebo stojícího vozu zezadu, tak byla potenciálně nebezpečná. Konstrukce zadní části vozu nebyla navržena tak, aby správně tlumila prudké nárazy, a prohýbající se podlaha se oddělovala od zadních blatníků, čímž se do kabiny vozu Pinto dostávalo palivo a plameny. Deformace karoserie navíc mohla zablokovat dveře, což by znemožnilo únik z hořícího Pinta a ztížilo záchranu.
Složité počty
Přelom 60. a 70. let patřil v USA k obdobím, kdy na silnicích umíralo nejvíce lidí, bylo jich více jak 50 tisíc ročně. Desítky a možná stovky obětí se v tomto čísle snadno ztratily. Navíc vzhledem k tomu, že se v tomto ohledu nevedly žádné přesnější statistiky.
Oficiální záznamy NHTSA (Úřad pro bezpečnost automobilů) dospěl k závěru, že při těchto nehodách zemřelo 27 cestujících ve voze Pinto a dalších 24 cestujících ve voze Pinto utrpělo popáleniny, které nebyly smrtelné. To je v přímém rozporu s tím, co zjistili novináři: podle jejich zjištění a na základě metodiky mělo být mrtvých 500 až 900.
Časopis Mother Jones navíc přišel s tvrzením, že vedení Fordu o závadě vědělo, ale rozhodlo se ji ignorovat, protože by předělání konstrukce stálo více, než kolik Ford vyplatí na odškodném. Alespoň to byla podstata sdělení oběžníku, který se podařilo získat žalobcům v jednom z případů. Podle interní zprávy by změny konstrukce palivové nádrže stály 140 milionů dolarů, zatímco žaloby by stály pouze 50 milionů dolarů. Ve skutečnosti slavné „Pinto Memo“ nemělo nic společného s vozem Pinto, a dokonce ani s požáry při nárazech zezadu, a hodnoty přiřazené úmrtím a zraněním vypočítala NHTSA, nikoli Ford.
Ale i pokud by byla tato čísla pravdivá, Ford nakonec prodělal, a to jak kvůli odškodným v jednotlivých případech, tak kvůli svolávací akci, kterou si vynutila také změna předpisů pro bezpečnost automobilů. Ta už v roce 1977 začala vyžadovat, aby palivová soustava automobilu zůstala při nárazech do 45 km/h netknutá.
V roce 1979 stát Indiana obvinil Ford ze tří případů zabití z nedbalosti poté, co při ohnivé havárii vozu Pinto zahynuli tři teenageři. Bylo to poprvé, kdy společnost čelila obvinění z trestného činu za vadný výrobek. Ford byl zproštěn viny, ale pro Pinto to znamenalo definitivní konec, protože byl s příchodem 80. let nahrazen modelem Escort.
