Dva atomy kyslíku a jeden atom vodíku. Zdánlivě obyčejná a všudypřítomná voda je složena z atomů prvků, které lze využít jako palivo – tato myšlenka nedá spát nejrůznějším vědcům a vynálezcům. Samozřejmě lze vodu rozkládat pomocí elektrolýzy, plyny zachycovat a později jejich slučování energii uvolňovat, ale to je energeticky tak nevýhodné, že se to nevyplatí, ať už je cena elektřiny nebo ropy jak chce vysoko.
Čistě teoreticky je zde nepřekročitelná mez v podobě termodynamických zákonů, které zabraňují tomu, aby někdy vzniklo zařízení perpetuum mobile, tedy takové, které vydá více energie, než přijme. Jenže věda 20. století ukazuje, že někdy je takový posun paradigmatu možný, například když „padly“ staletími prověřené Newtonovy gravitační zákony a byly nahrazeny Einsteinovými teoriemi.
Podobně geniální vynález měl učinit i Stanley Allen Meyer, který si dokonce svůj „palivový článek“ nechal patentovat v roce 1990. Uvozovky jsou zde namístě, protože toto spojení se obvykle požívá pro zařízení, které uvolňují energii pomocí redukční reakce. Meyerův článek měl vodu naopak rozkládat. Když se snažíte dobrat se toho, jak onen rozklad funguje, dojdete k tomu, že jde o elektrickou rezonanci, ale bez bližších podrobností.
Lži, televize a smrt
Samotná patentová přihláška nijak neposuzuje správnost nebo funkčnost dané věci a při dodržení formálních pravidel lze patentovat prakticky cokoli. Žádný z věrohodných vědeckých časopisů však nepřijal jeho články k recenzi. To se ale nedá říct o mainstreamových médiích, hlavně pak menších televizích, které pak dávaly prostor vynálezci.
Sám Meyer tomu dopomohl tím, že sestavil něco vizuálně atraktivního, konkrétně bugynu, která měla být prvním autem, které pohání voda. Ve všech rozhovorech ji ukazoval jako „pár týdnů před dokončením“ a přidával i konkrétní čísla: na cestu přes celé Spojené státy by mělo stačit méně než 100 litrů vody.
Svým způsobem se tak opakuje scénář, který jsme mohli vidět už dříve a který se týkal vzniku konspirace ohledně přistání na Měsíci. Televize sice mohly Meyera ukazovat jako jakousi kuriozitu, šíleného vědce, ale už jen tím, že mu dávaly prostor, zvyšovaly jeho důvěryhodnost. Není tedy divu, že Meyer našel investory. Stejně tak není překvapením, že se svou investicí po čase nebyli spokojeni.
Celý případ tak musel rozhodnout soud, který proběhl v roce 1996. Meyer nejdříve zdržoval, nechtěl předat prototyp k prozkoumání, ale nakonec byl donucen. Závěry všech soudních znalců byly totožné: k rozkladu vody dochází pomocí obyčejné elektrolýzy. Vynález tak nikdy nemůže fungovat způsobem, jakým je slibováno.
Ani to však Meyera nezastavilo a dál sháněl investory. V březnu 1998 byl na večeři se dvěma belgickými zájemci, když se náhle zvedl od jídla, odběhl a se slovy „byl jsem otráven“ se zhroutil k zemi. Kolem jeho smrti se rázem vyrojila řada konspiračních teorií, které shrnuje článek na pepijnvanerp.nl.
Pitevní zpráva, která jako příčinu smrti určila aneuryzma, je prý plná nesrovnalostí. Také nesedí historka domnělých investorů, kteří nebyli Belgičané, ale agenti NATO, jehož ústředí v Belgii sídlí. Vše jakoby zapadalo do starého a známého obrazu, podle nějž je auto na vodu na dosah, ale mocné ropné kartely nechtějí přijít o svůj zdroj obživy.
Nikdy se tak nedozvíme, jestli Stanley Allen Meyer upřímně věřil, že jeho vynález funguje (podobně jako Nikola Tesla), nebo byl jen profesionální podvodník. Přestože je jeho nabídka opravdu lákavá, prozatím nelze jinak, než ji označit za další slepou uličku.
říkejte mi metaforrristický cyniku :-) :-) :-)