Začátky masového automobilismu se v USA kryjí s dobou, kdy zde panovala prohibice. Protože se alkohol nesměl legálně prodávat, ani pít, unikala úřadům skutečnost, že zásadním způsobem ovlivňuje schopnost řídit motorová vozidla. V tomto ohledu tak většinou neexistovala legislativa a pokud ano, pak bylo obtížné ji vymáhat. Tehdejší možnosti detekce alkoholu počítaly s odběrem krve a její laboratorní analýzou. Na to došlo až v případě nějaké nehody, chyběla tedy preventivní složka.
Ta přišla až ve 30. letech společně s přístrojem, který byl nazván jako Drunkometer. Stál za ním Rolla Neil Hager z Indianské univerzity. Principem jeho fungování je, že alkohol se z těla vylučuje i za pomocí dechu. Pokud tedy tento vydýchaný vzduch pumpuje přes určité chemikálie, zde konkrétně okyselený roztok manganistanu draselného, reaguje s nimi a pokud byl ve vzorku dechu alkohol, roztok změnil barvu.
Drunkometer byl patentován v roce 1936, ale kýženou revoluci nepřinesl. Byl drahý, velký a těžký (měl zhruba rozměry kufru), ale hlavně neuměl změřit konkrétní koncentraci alkoholu. Ruku v ruce s tím šlo zavádění legislativy, které v řadě států povolovala určité množství alkoholu, a to až 0,8 promile a tento limit platí dodnes.
S patřičným právním zastoupením tak bylo snadné se z řízení pod vlivem „vyvléct“, a to i v případě vážných nehod se smrtelnými následky. To obzvláště trápilo Roberta Franka Boreknsteina, který před svou vědeckou kariérou pracoval jako fotograf pro policii v Indianě. Z první ruky tak viděl následky nehod, které bylo potřeba zaznamenat. A právě fotografie bylo to, co inspirovalo jeho Breathanalyzer, který se stal základem pro všechny pozdější přístroje.
Při vyvolávání fotografií na sebe určité chemikálie reagují určitým způsobem, a to změnou barvy, která pak dává dohromady výsledný snímek. Jeho přístroj tak používal ke stanovení koncentrace alkoholu chemickou oxidaci a fotometrii. Vynález dechového analyzátoru poskytl orgánům činným v trestním řízení rychlý a přenosný test, který umožňoval stanovit úroveň opilosti jednotlivce pomocí analýzy dechu.
Celý proces byl od začátku do konce veden takovým způsobem, aby mohl posloužit jako vědecký důkaz pro přestupkové nebo soudní řízení. Například bylo potřeba závazně stanovit poměr alkoholu v dechu a v krvi jako hodnotu 2000:1, což znamená, že 2 litry vydechovaného vzduchu obsahuje stejné množství alkoholu jako jeden mililitr krve. Tento poměr se v mnohých zemích liší například v USA je to 2100:1 a ve Velké Británii 2300:1.
Nicméně i tak dostala policie do ruky jasný nástroj pro prevenci, na který si pamatují straší řidiči: přes tenkou skleněnou trubičku s chemikáliemi bylo potřeba nafouknout plastový balónek. Pokud obsah trubičky zezelenal, měl řidič problém, minimálně v tom, že se měl podrobit odběru krve.
Původní chemickou metodu časem doplnila infračervená spetroskopie, kterou časem vytlačily palivové články a polovodiče, které při správné kalibraci a používání zajišťují i v terénu přesnost srovnatelnou s laboratoří.
„Tato technologická inovace umožnila orgánům činným v dopravě stanovit a kvantifikovat koncentraci alkoholu v krvi s dostatečnou přesností, aby splňovala požadavky na právní důkazy,“ uvedla Národní rada pro bezpečnost při jmenování pana Borkensteina do mezinárodní síně slávy v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví v roce 1988.
