Při pátrání v historii vás překvapí, jak je technologie stará. Teoretický princip byl popsán už v roce 1936, což je pro zajímavost rok, kdy proběhl první živý televizní přenos. Celé půlstoletí se čekalo, než technologie dospějí do takového stavu, aby bylo možné takový displej vyrábět masově. A prakticky to bylo ještě déle: první monochromatické displeje z osmdesátých let následovaly nejrůznější prototypy nebo omezené série, až se první komerčně prodávaný výrobek dostal na trh v roce 1996.
A společně s tím se odhalil jeden zásadní nedostatek, kterého se plazmové televize nezbavily po celou dobu svého krátkého života – vysoká cena. První model od Fujitsu měl úhlopříčku 42 palců a cenovku odpovídající 300 tisícům korunám. Za to byste v polovině 90. let pořídili nejen luxusní auto, ale možná i byt. Samozřejmě se čekalo, že plazma s masovým rozšířením zlevní, ale jiné technologie totéž zvládly rychleji a lépe.
Vysoká cena měla opodstatnění, kterým byla vskutku revoluční technologie zobrazování. Mezi dvě elektrody bylo zavedeno střídavé napětí, které ionizovalo plyn v miniaturní baňce mezi nimi a vytvořilo tak silně ionizovaný plyn, tedy plazma, což dalo celé technologie své jméno. Prvky vzácných plynů v tomto plazmatu pak lze velice snadno přivést do excitovaného stavu, ve kterém začnou uvolňovat ultrafialové záření. To pak pak lze pomocí luminoforu převést na viditelné světlo.
Revoluční byl tedy fakt, že každý pixel byl samostatným zdrojem světla, podobně jako je tomu o dnešních OLED displejů. Z toho plynul vysoký kontrastní poměr, nádherně syté barvy a široké pozorovací úhly, tedy věci, se kterými tehdejší LCD televizory zápasily. Jak to ale v životě bývá, vždy je to něco za něco a společně s tím přišla i řada problémů – každý z nich by byl možná řešitelný, ale společně to bylo ono příslovečné „umoření osla“.
Co všechno bylo špatně?
Kromě ceny to byla i spotřeba proudu. Plazma byla větším žroutem elektřiny než LCD. I když vyjádřeno v penězích šlo o desetikoruny měsíčně, byl to do budoucna problém. Spotřeba navíc kolísala podle toho, co zrovna televizor ukazoval a paradoxně nebyl tak světlý jako konkurenční LCD. Pro znalce to znamenalo přirozené barvy, kvůli kterým rádi zatáhnou závěsy, pro běžného spotřebitele, který se v obchodě rozhoduje podle jasných a přesaturovaných barev, to byla naopak nevýhoda.
Plazmové obrazovky se nezamlouvaly ani výrobcům. Takto vybavené televize byly větší a těžší, což zvyšovalo náklady na přepravu. Jejich výrobní proces nebyl připraven na nástup technologií 4K a HDR. A patrně největším problémem pro všechny však bylo vypalování. Dnes je tento termín široce rozšířený a každý majitel OLED displeje a jeho odvozenin snad ví, že na něm nemá dlouhodobě zobrazovat statický obraz, zvláště při vysokém jasu. To však v začátcích plazmových televizorů nebylo všeobecně známé a případy vypálených displejů byly vzhledem k jejich ceně hojně diskutované. Mimochodem tato zobrazovací technologie je důvodem, proč většina stanic přešla na poloprůhledná loga svých programů.
Přesto měla plazma nakročeno k úspěchu, alespoň v určitém segmentu trhu. V roce 2005 se jich prodalo 6 miliónů kusů, vrchol pak přišel v roce 2010, kdy se prodalo 18 miliónů kusů. Pro srovnání uveďme, že například loni bylo prodáno 250 miliónů kusů televizorů. Přibližně v té době se však začala drát do popředí OLED technologie, která je plazmě příbuzná, je levnější a zároveň řeší její hlavní nedostatky. Mezi roky 2013/2014 tak plazmové televizory náhle zmizely z nabídky ve většině světa, poslední výrobní linka byla uzavřena v roce 2016.
Plazmové televize se tak zařadily do dlouhého seznamu technologií, které opětovně ukazují, že u produktů pro masový trh není kvalita rozhodující a možná ani důležitá.
