Pochopení, že když do každého oka pošleme trochu jiný vstup, vznikne v mozku jejich spojením zdánlivě trojrozměrný obraz, je starší než film nebo televize. Není proto divu, že jakmile je podařilo obrázky rozpohybovat, hned v závěsu se objevily způsoby, jak jej udělat 3D. Jako první přišla na řadu stereoskopické technologie, které můžeme zjednodušeně popsat jako ty, při nichž musíte mít nasazené brýle. Dokud byly filmy černobílé, příliš u nich nevadilo už zmiňované použití brýlí s červenými a azurově modrými čočkami, ale po příchodu barevných televizorů se z této technologie stala spíše jen atrakce na pár minut trvající vyzkoušení.
Pokrok šel naštěstí dál, a tak se dnes můžete setkat s pasivně polarizovanými čočkami, které se používají například v IMAXu. Chvíli se experimentovalo s aktivními brýlemi, které musely být synchronizované s televizorem a pomocí rychlého zakrývání pravého nebo levého oka vytvářely kýžený efekt. Není překvapením, že kvůli náročnosti neprosadily. Mohlo by se zdát, že jakmile dorazily první autostereoskopické monitory, které nevyžadují brýle, nebude už této technologii stát nic v cestě.
Odstraněním nutnosti nosit brýle však vznikla celá řada nových problémů: obraz byl 3D jen ve vymezené zóně. Systémy se sledováním očí nebyly moc spolehlivé, vícepohledové 3D monitory zase extrémně drahé a navíc bez obsahu, protože nebyly kompatibilní s běžnou stereoskopií. A aby toho nebylo málo, je zde ještě zdravotní aspekt – kombinace dioptrických a stereoskopických brýlí je buďto nemožná nebo velice nepohodlná a také řada očních vad znemožňuje vnímat 3D obraz úplně. Hlavně pak v případě, že má divák jedno oko výrazně horší než to druhé.
Čekání na Avatara
Podtrženo a sečteno: máte něco, co je náročné nejen pro filmaře, ale i pro diváky, bez záruky, že to bude vůbec fungovat. Není proto divu, že 3D technologie ve filmu a v televizi čekala na své prosazení tak dlouho.
Po prvních nesmělých pokusech mezi světovými válkami se poprvé začíná uvažovat o masovém nasazení 3D v 50. letech v USA. Byla to nejen doba plná opojení z moderních technologií, ale také okamžik, kdy se kina musela poprvé během své existence začít bránit konkurenci – televizorům. Právě 3D mělo být tím, co diváky přitáhne do kinosálů za zábavou, zatímco televize by sloužila spíše pro zpravodajství nebo vzdělávání. O natočení 3D filmu uvažovali dokonce takoví velikáni jako Alfred Hitchcock a kdo ví, jak by dnes svět zábavy vypadal kdyby se mu to podařilo. Nicméně i on musel kapitulovat před klasickou spirálou neúspěchu: je málo 3D kin, protože pro ně není moc filmů. A filmy se netočí, protože by je zase nebylo kde promítat.
Klasická kinematografie tak na dekády opustila snění o třetím rozměru, až přišla v osmdesátých letech další rána: domácí videosystémy a videopůjčovny. To už bylo jasné, že kino musí udělat všechno proto, aby se zachránilo. Odpovědí byl systém IMAX, který v základu přišel se 70mm filmy promítanými tak, aby vytvořil zdání pohlcení obrazem. Později přišel i s plně stereoskopickou verzí vyžadující brýle.
Co však udělal IMAX chytře je to, že začal jako zajímavost na výstavě Expo86. Zprvu tedy bylo jedno, co promítá a postupně si razil cestu nahoru: přes dokumenty, krátké filmy, až po velké hollywoodské trháky. Zlom přišel v roce 2009 společně se snímkem Jamese Camerona Avatar. Ten zanedlouho zamířil do čela nejvýdělečnějších filmů všech dob i z toho důvodu, že se mu podařilo diváky přesvědčit, že je nutné film kvůli speciálním efektům vidět právě v 3D.
2010 jako rok 3D televizorů
Zatímco Avatar rozrazil pootevřené dveře 3D filmu, výrobcům televizorů se na tuto vlnu naskočit nepodařilo. Pokud ale prozkoumáte dobový tisk nebo weby z té doby, snad každý důležitější výrobce představil řadu 3D televizorů. Firmy Samsung, Sony a Panasonic vsadily na aktivní brýle, zatímco LG a Vizio na pasivní. Jenže problémy byly u obou systémů podobné: brýle byly nepohodlné, namáhaly oči a byly drahé (kolem 2 000 korun za kus znamenalo pro větší rodiny docela vysokou částku).
To vše by se dařilo překonat, ale jako obvykle rozhodl obsah: stereoskopických filmů bylo málo a metoda zpětného převodu působila nepřirozeným dojmem, asi jako sledování kolorovaného černobílého filmu. Vlna 3D televizorů tak odezněla stejně rychle, jako přišla.
Vrátí se je ještě někdy?
Dalším mezníkem mohl být rok 2022, na kdy bylo ohlášeno pokračování Avatara s podtitulem Way of Water, kterému se podařilo zopakovat komerční úspěch předchůdce. Společně s doznívající koronavirovou pandemií se zdálo, že lidé přehodnotili své zvyky, co se týče chození do kina. Ale vypadá to tak, že spojení „3D“ je mezi výrobci televizorů zakázané.
