Šaty dělají člověka. Obzvláště to platí ve vesmíru, kde by se život astronautů bez patřičného vybavení smrskl na pouhé sekundy. Jak ale průzkum vesmíru postupuje a dostává se do něj stále více lidí, objevují se nečekané problémy.
Jeden z nich by šlo glosovat cynickou parafrází „nemůžu ven, nemám co na sebe“, tedy větou, kterou obvykle pronášejí marnivé ženy. V březnu 2019 musela NASA odložit první ryze ženský výstup do vesmíru kvůli nečekanému problému: nedostatku skafandrů střední velikosti. Astronautka Anne McClainová uvědomila, že potřebuje menší konfiguraci, než bylo původně plánováno. Potřebný díl sice byl na stanici, ale jeho výměna by trvala moc dlouho.
Problém vznikl už v počátku vesmírných letů, kdy byla tato výsada svěřena pouze mužům. Tento stav víceméně přetrvává do dnešních dní, protože astronautky tvoří jen 11 % z lidí, kteří se dostali do vesmíru. Problém však mohou mít i muži. Známým efektem dlouhého působení mikrogravitace je nárůst tělesné výšky v řádech centimetrů.
Skafandr na míru
Současné lety na Měsíc už tento nápad neovlivní, skafandry pro misi Artemis už jsou téměř hotové. Koncept Bonnie Dunbarové, profesorky leteckého a kosmického inženýrství na Texaské univerzitě a bývalé astronautky, by se mohl uplatnit nejdříve při cestách na Mars a dále. NASA zařadila tento návrh do programu NIAC (Innovative Advanced Concepts), který financuje koncepty v rané fázi vývoje, jež by mohly změnit budoucnost. Patří sem například nápad zkoumat atmosféru Venuše pomocí kluzáků. Původně sem spadal i marťanský dron Ingenuity.
Data ze skenu by pak byla použita k robotické výrobě personalizovaného skafandru. Dunbarová věří, že systém by mohl rychle vyrobit skafandry, které by vyhovovaly každému jednotlivému členu posádky v jakémkoli gravitačním prostředí. Má také potenciál vyrábět, upravovat a opravovat oblečení během cest do hlubokého vesmíru.
