Po přechodu od lovu k zemědělství najednou bylo potřeba sledovat přírodní cykly důkladněji než kdykoli jinde. Proto řada velkých starověkých civilizací vynalezla důmyslné systémy pro sledování toku času, ale ohledně konkrétního počasí se spoléhalo spíše na šamany a jejich předpovědi, které bychom dnes nazvali pranostikami. Kupříkladu Babylóňané se snažili vyčíst nadcházející počasí z tvaru mraků, zatímco ve starověké Číně existoval kalendář rozdělený na 24 různých období, z nichž každé mělo přinést svůj vlastní ráz počasí.
Kolem roku 340 př. n. l. napsal řecký filozof Aristoteles knihu Meteorologica, filozofický traktát, který obsahoval teorie o vzniku deště, mraků, krup, větru, hromu, blesku a hurikánů. Kromě toho se zabýval také tématy jako astronomie, geografie a chemie. Je to kniha, ze které například pochází rozdělení přírody na čtyři elementy: voda, vítr, země, vzduch.
Jednalo se však o filozofické dílo, ne vědecké. Aristoteles tak učinil několik pozoruhodně bystrých postřehů týkajících se počasí, jako například vznik blesků nebo koloběh vody v přírodě, ale také se dopustil několika významných omylů. Nicméně jeho čtyřdílné dílo bylo po téměř 2000 let mnohými považováno za autoritu v oblasti teorie počasí. Ačkoli mnoho Aristotelových tvrzení bylo chybných, teprve v 17. století byly mnohé z jeho myšlenek vyvráceny.
Až v renesanci se tedy pomalu začal objevovat zárodek dnešního vědeckého přístupu, že je potřeba nejdříve získat potřebná data jako je teplota, vlhkost, tlak a další a jejich vývoj pak kombinovat s výhledem do budoucna. To otevřelo cestu k dnešním výpočetním modelům, nicméně daleko zajímavější jsou pseudovědecké alternativy.
Proč předpověď počasí uvádějí „rosničky“?
Řada z nich spoléhala na lidovou moudrost a pozorování přírody a fakt, že zvířata zvládnou instinktivně vycítit něco, co my ne. A to i takoví obojživelníci jako žáby. Jejich život je těsně spjat s vodou. Absorbují vlhkost přes svou propustnou kůži a jsou velmi citlivé na změny atmosférického tlaku a vlhkosti.
Žáby mají tendenci kvákání zesilovat a zrychlovat, když se blíží déšť. Je to proto, že vlhké podmínky a blížící se déšť vytvářejí ideální podmínky pro páření a kladení vajíček ve sladkovodních tůních a rybnících, protože více vody zvyšuje šance na úspěšné rozmnožování. Zesílené kvákání je v podstatě pářící volání samců, ze kterého lze vyčíst blížící se déšť.
Žabí meteostanice
Co ale dělat, když nemáte poblíž domu vodní plochu, ve které by žily žáby? V 19. století se v Bavorsku a Švýcarsku začalo šířit řešení, které bychom nazvali „domácí meteostanicí“. Vypadala jako velká zavařovací sklenice, v ní žába a malý žebřík.
Pokud žába vylezla po žebříku nahoru, věřilo se, že to znamená jasné a slunečné počasí. Vysvětlení tohoto chování spočívá v tom, že hmyz, kterým se živí, létá ve teplejším a sušším počasí výš, takže žába vylezla nahoru, aby si našla potravu. Pokud žába zůstala dole, znamenalo to údajně, že se blíží déšť nebo špatné počasí.
Jak bylo něco takového přesné, si můžete udělat představu sami. Nicméně už začátkem 20. století se objevily první teorie ohledně numerického výpočtu stavu atmosféry, které vedly až k dnešním digitálním meteostanicím (bez žab) nebo televizním předpovědím, kde se moderátorům rosničky jen přezdívá. A teď už víte proč.
