Rychle rostoucí počet telekomunikačních satelitů výrazně komplikuje práci astronomů. Podle nové studie NASA zveřejněné v časopise Nature se totiž světelné stopy satelitů už brzy mohou objevit až na 40 % snímků pořízených Hubbleovým vesmírným teleskopem. U dalších tří teleskopů na nízké oběžné dráze pak může tento podíl vystoupat dokonce až na 96 % během příští dekády.
Tento vývoj by přitom mohl zásadně omezit schopnost odborníků sledovat potenciálně nebezpečné asteroidy, objevovat nové exoplanety i analyzovat jemné světelné změny vzdálených hvězdných systémů. Jak upozorňují vědci, bez aktivního řešení se naše „okna do vesmíru“ mohou velmi rychle zakalit.
„Celou svou kariéru jsem se snažil, aby teleskopy viděly lépe, aby byly citlivější, přesnější a pořizovaly kvalitnější snímky,“ říká Alejandro Borlaff, vědecký pracovník NASA a hlavní autor studie. „Poprvé jsme ale narazili na něco, co může být v budoucnu ještě horší.“
Jak dodává The Verge, zatímco mezi lety 2018–2021 byly satelitní stopy zachyceny zhruba na 4,3 % Hubbleových snímků, počet objektů na oběžné dráze mezitím explodoval. V roce 2019 obíhalo Zemi asi 5 tisíc satelitů. Dnes už jich skoro 16 tisíc. A pokud se naplní současné plány komerčních firem, může jich být v příštích deseti letech až 560 tisíc.
NASA proto simulovala, jaký bude výhled z oběžné dráhy v době, kdy bude vesmír ještě přeplněnější. Z modelů vyplývá, že Hubble může během každé expozice zachytit v průměru 2,14 satelitu. Nově připravovaný čínský vesmírný teleskop Xuntian pak může zachytit v průměru skoro až neuvěřitelných 92 satelitů v jednom záběru, což může výrazně snížit jeho smysl.
Vědecké týmy i satelitní společnosti po celém světě tak aktuálně hledají způsoby, jak negativní dopady omezit. Konstrukce tmavších, méně reflexních satelitů se ukázala jako problematická, protože takové povrchy se více zahřívají a vyzařují více infračerveného světla. Další možností je vypouštět satelity do nižších drah, než na jakých operují teleskopy, nebo alespoň sladit jejich trajektorie tak, aby se minimalizovaly konfliktní přeletové časy, ale ani to není bez problémů. Borlaff každopádně dodává, že je jednoduše nutné najít optimální způsob, jak umístit satelity i vesmírné observatoře tak, aby vše mohlo fungovat současně. Na papíře to možná zní jednoduše, ale možná to bude jednou ze zásadních otázek naší generace...
