Jak jsme si říkali v jednom z předchozích dílů Slepých uliček, počátky domácích videosystémů se datují do roku 1975, kdy Sony přišla s prvním přehrávačem Betamax. O dva roky později se objevil formát VHS, který se nakonec stal nepsaným standardem tohoto odvětví. Za oběma systémy stály společnosti z Japonska, což byla jako hozená rukavice zbytku světa. O další dva roky později, tedy v roce 1979 se objevil první přehrávač ve formátu Video 2000.
Za novým formátem stál nizozemský Philips a Grundig založený v Irsku. Jejich plán byl prostý: nenechat asijskou konkurenci ovládnout evropský a možná i euroatlantický prostor. Svoji kampaň tak firmy založily nejenom na tom, že jde o „domácí výrobek“, ale že má i bezproblémovou podporu televizního formátu PAL, s nímž mohly mít rané verze japonských přístrojů potíže.
Společnost Philips pojmenovala videokazetový standard Video Compact Cassette (VCC), aby doplnila svůj přelomový zvukový formát Compact Cassette, který byl představen v roce 1963, ale samotný formát byl prodáván pod obchodní značkou Video 2000. Navzdory označení byly kazety o něco větší než VHS, ale nabízely něco novátorského – byly oboustranné.
Co do přístupu se Evropa snažila srovnat krok se Sony a jeho důrazem na špičkový design i funkce. Znamenalo to takové detaily jako elektronická tlačítka místo mechanických, ale hlavně pak systém DTF. Ten ale řešil problémy, které nikdo neměl. Dynamické sledování stopy umožňoval při pauze nebo přetáčení zobrazovat čistý obraz bez rušivých pruhů.
Tento systém pak tyto videorekordéry prodražil a společně s dalšími technickými finesami, jako bylo automatické přetáčení, zvýšil poruchovost těchto přístrojů. A co je ještě možná horší, způsobil některých případech také zpětnou nekompatibilitu, což je z hlediska zákazníků „jasný polibek smrti“.
První oběť
Tyto technické těžkosti by se možná podařilo překonat, ale byl na to potřeba přísun peněz od zákazníků. Kvůli pozdnímu příchodu se tak formátu nepodařilo prosadit v USA a ani reakce domácího publika v Evropě nebyla tak nadšená, jak by si firmy přály. Pokusy prorazit v Argentině nebo JAR také nepřinesly větší úspěchy.
Jak už ale bylo řečeno v článku o neúspěchu Betamaxu, z pohledu koncového zákazníka to nejsou technologické výstřelky nebo nedostatky, co rozhoduje, ale širší kontext. VHS pomohlo rozdrtit konkurenci i to, že se v tomto formátu distribuovaly nové filmy, vznikala síť videopůjčoven a samozřejmě nelze opomenout ani často zmiňovanou pornografii.
Zlomem byl v tomto ohledu rok 1988. Sony vyhlásilo příměří v podobě toho, že přistoupilo na výrobu VHS videorekordérů, formát Video 2000 se rovnou stáhl z trhu. Za pouhých devět let existence se objevilo pouze 6 modelů, žádný z nich nezaznamenal větší obchodní úspěch. Už na konci osmdesátých let to byl jeden z prvních signálů, že Evropa nedokáže v této oblasti držet krok s čím dál tím dravější asijskou konkurencí.
