Výhra VHS nad Betamaxem i po letech ukazuje, že být lepší nestačí

Píše se polovina sedmdesátých let. Mnoho diváků si teprve zvyká na televizní vysílání v barvě, když tu přijde další revoluce. V roce 1975 uvede Sony svůj první videorekordér. Jeho uživatelé tak najednou nebyli odkázáni na to, co právě vysílají televizní stanice. Mohli si pořad nahrát a shlédnout později, případně si film koupit či půjčit a pustit kdykoli.

Všechny tyto přednosti si však spojujeme s podobným systémem s označením VHS neboli Video Home System. Ten přišel o dva roky později. Neměl v zádech silnou korporaci typu Sony, ale menší JVC, ke kterému se přidávali další výrobci. I když se o tom mohou vést spory, Betamax měl kvalitnější obraz i zvuk, médium zabíralo méně místa a díky náskoku mělo lepší startovací pozici. Co se tedy všechno pokazilo? Jako vždy se jednalo o kombinaci faktorů: od velkých rozhodnutí v nejvyšších patrech korporátní exekutivy, až po věci, které by měly zůstat v soukromí za zavřenými dveřmi.

Tisíckrát nic umořilo osla

Prvním a zásadním rozhodnutím bylo nelicencovat formát Betamax ostatním výrobcům. Z krátkodobého hlediska to vypadalo lákavě: pokud se formát rozšíří, vznikne tak monopol pro Sony, ve kterém si bude diktovat cenu rekordérů, kazet i ovlivňovat distribuci filmů.

Když tedy společnost JVC nedostala tuto možnost, už o rok později se rozhodla přijít s vlastním systémem VHS. Na rozdíl od Betamaxu jen však nezatížila patenty, což znamenalo, že se k němu mohli přidat i další výrobci. Postupně zafungovaly zákony volného trhu a cena klesala. Sony později otočilo a přidali se k němu další výrobci jako Toshiba, Pioneer, Murphy, Aiwa a NEC. Kolem JVC se však zformovala silnější aliance v podobě Matsushity (Panasonic), Hitachi, Mitsubishi, Sharpu a Akai.

To by však samo o sobě nestačilo. Dalším často zmiňovaným prvkem je maximální délka kazety. Betamax bohužel nezačal šťastně, když se zapsal maximálně hodinovou nahrávkou, kterou sice bylo možné prodloužit na dvojnásobek, ale za cenu značného snížení kvality. VHS oproti tomu přišla se dvěma hodinami, což je z uživatelského hlediska mnohem přijatelnější. Nejde jen o celovečerní filmy, ale také sportovní přenosy. Délky kazet se sice postupně prodlužovaly, ale VHS už mělo jednou provždy navrch.

Dalším prvkem, který rozhodl, je budování obchodního modelu. JVC aktivně pracovalo na přemlouvání distribučních společností a také podporovalo videopůjčovny. Možnost vidět film za zlomek ceny a v pohodlí domova je ostatně taktika, na které svůj úspěch postavil i Netflix.

Přečtěte si také

Nevrácená videokazeta dostala ženu do problémů po 22 letech

A se soukromím souvisí poslední a tak trochu pikantní důvod: pornografie. Na konci šedesátých let v rámci „sexuální revoluce“ padly ve většině amerických států postihy za její výrobu nebo dokonce držení. San Fernando Valley, odlehlé pouštní předměstí Los Angeles, se tak v 70. letech 20. století stalo světovým hlavním městem porna, kde kvůli ceně vsadili právě na distribuci pomocí poštovních zásilek a formát VHS. Není to sice něco, co si napíšete na krabici nebo na billboard, ale obyčejná mezilidská „šuškanda“ je mnohdy mocnější.

Dlouhý konec

Zatímco první roky po spuštění měl Betamax prakticky celý trh, pouhých deset let stačilo na to, aby jeho podíl klesl na desetinu. Neustále klesající čísla tak donutily Sony alespoň k nabídce příměří v probíhající „kazetové válce“. V roce 1988 na pulty obchodů zamířil na trh první videorekordér Sony s podporou standardu VHS.

Jak ale ukazují zkušenosti ohledně disket a faxů, i zdánlivě překonané technologie mají nečekaně dlouhý život, zvláště pak v Japonsku, které dokáže být stejně tradiční jako progresivní. Poslední Betamax přístroj byl vyroben až v roce 2002 a poslední kazeta dokonce v roce 2015, tedy čtyřicet let po té první. Ulička s názvem Betamax tak byla sice slepá, ale zároveň velmi dlouhá.