Bezprostředně po výbuchu zemřeli v Hirošimě i Nagasaki desetitisíce lidí. Z dneššního pohledu je to něco nepředstavitelného, ale jen o půl roku dříve při kobercovém nálezu Na Drážďany února 1945, bylo dosaženo podobného „výsledku“ za použití konvenčních zbraní. Ale zatímco přeživší Němci dál pokračovali ve válečném úsilí, nebo spíše jen v odklízení trosek, pro obyvatele a návštěvníky těchto měst peklo teprve začínalo.
Jaderné štěpení a s ním související radioaktivita byla známá jen úzké skupince patřičně vzdělaných vědců. Z dřívějších pokusů a nezdarů existovala jakási nejasná představa o tom, že radiace nejspíše úplně prospěšná nebude, zvláště pak při dlouhodobém vystavení, ale přírodní materiály produkovaly ve srovnání s explozí jen zanedbatelné množství. Ale až dění v Hirošimě a Nagasaki odhalilo světu novou nemoc – akutní radiační syndrom – známou jako nemoc z ozáření.
Jejím principem je pronikání nebezpečného záření až do buňky, kterou poškozuje. To může znamenat buďto její okamžitou smrt, nebo riziko vzniku mutací a nepředvídatelné chování.
V závislosti na absorbované dávce, v případě zmiňovaných Japonských měst, nebo i Černobylu, nastupují následující příznaky, kdy každý další stupeň zahrnuje příznaky toho předchozího:
- dočasné snížení počtu červených krvinek
- bolesti hlavy, dočasné poškození imunity
- nevolnost, zvracení, spontánní potrat už žen
- vypadávání všech vlasů a chlupů, trvalé poškození imunity
- krvácení z tělesných otvorů i vnitřní krvácení
- kompletní destrukce kostní dřeně bez možnosti zotavení
- okamžitá dezorientace, kóma a nevyhnutelná smrt v řádu minut
Většina těchto příznaků se neobjeví okamžitě po vystavení radiaci, ale až s odstupem hodin nebo dnů, při nichž se může postižený cítit relativně v pořádku. Ve dnech po výbuších tak Japonci bolestivě zjišťovali, že jejich protivník má nejenom novou zbraň netušené síly (Hirošima), ale že jich může vyrobit více (Nagasaki) a hlavně – že její následky jsou hrozivější než všechno, co do té doby lidstvo poznalo a snesly srovnání snad jen s chemickými a biologickými zbraněmi.
Svět se o tom však dovídal pomalu. Až 2. září se Australanu Wilfredu Burchettovi jako prvnímu západnímu novináři podařilo do Hirošimy tajně proniknout a uveřejnit reportáž, ve které, mimo jiné, popsal záhadnou nemoc, která se mezi zraněnými začala šířit. Americká administrativa a média na to reagovala sérií článků, v níž problémy s krvetvorbou přičítala popáleninám z výbuchů a odmítala, že by jakýkoli radioaktivní spad vůbec města zasáhl, jelikož byl stoupajícími plyny z výbuchu rozptýlen do okolí.
Následující jaderné testy se odehrávaly v neobydlených nebo odlehlých oblastech, a tak informace o nebezpečí jaderného záření dostaly do širšího povědomí veřejnosti až v roce 1986 po výbuchu jaderné elektrárny v Černobylu. Ale to už je jiný příběh.
