Je to scéna, kterou dnes uvidíme jen ve starších filmech. Protagonista dorazí pozdě večer domů a zmáčkne tlačítko na krabičce s blikajícím světlem. Začnou se mu následně přehrávat vzkazy od lidí, kteří se mu před tím pokoušeli dovolat – ať už jsou to formální oznámení například o splátkách, až po kamarády, náhodné známosti – to vše poměrně snadno vykreslilo pozadí života onoho člověka. Proto to byla ve filmech a seriálech oblíbená zkratka scénáristů, jak vyprávět příběh.
Obecněji se jednalo o řešení problému, který vznikl řešením jiné svízele. Jakmile se do podniků a bytů začaly zavádět pevné telefonní linky, byl to ohromný skok kupředu. Zkuste se ale vžít do role člověka, který v té době žil: nebyla televize, internet, rádio jen někde, a tak lidé trávili daleko více času mimo svá obydlí. Protože etiketa zapovídá volání v nočních hodinách, telefon často vyzváněl naprázdno.
První řešení tak přišlo zanedlouho po vynálezu telefonu. Dánský telefonní inženýr a vynálezce Valdemar Poulsen si v roce 1898 nechal patentovat tzv. telegrafon. Telegrafon byl prvním praktickým přístrojem pro magnetický záznam a reprodukci zvuku. Byl to důmyslný přístroj pro nahrávání telefonních hovorů. Na drát zaznamenával měnící se magnetické pole vyvolané zvukem. Zmagnetizovaný drát pak bylo možné použít k přehrávání zvuku.
Použití magnetů předznamenalo budoucí vývoj, ale komerční úspěch se nedostavil. Nepodařilo se to ani Thomasi Edisonovi, který sestrojil Telescribe a v roce 1925 následoval fonograf Trumana Stevense. Ten pravý průlom přišel až v roce v roce 1935, kdy Willy Müller sestrojil první zcela automatický záznamník. Byl to asi metr vysoký stroj, který si oblíbili ortodoxní Židé, kteří měli zakázáno zvedat telefony o šabatu. Mohli tak dodržet náboženská pravidla a zároveň při tom nepřijít o obchody a zakázky.
O průlom na tomto poli usilovali mnozí. Ještě před Müllerem, v roce 1931, sestrojil podobné zařízení William Schergens, jehož přístroj se objevuje ve filmu Za maskou (1932) a je to tak velmi raný důkaz obliby těchto přístrojů filmaři, který se plně prosadil až o půlstoletí později. Všechny předválečné pokusy ale narazily na nezájem, kvůli kterému zůstaly ve fázi prototypů nebo po kusech vyráběných zařízeních.
Prvním komerčně úspěšným záznamníkem byl v roce 1949 produkt pojmenovaný „Elektronická sekretářka“, který vytvořili vynálezce Joseph Zimmerman a podnikatel George W. Danner, kteří ve Wisconsinu založili společnost Electronic Secretary Industries. Přístroj využíval nejmodernější technologii gramofonové desky s rychlostí 45 otáček za minutu pro hlášení a drátový záznamník pro zachycení a přehrávání zpráv.
Vývoj záznamníků pak šel ruku v ruce s vývojem audio techniky. V šedesátých letech se objevily modely s magnetofonovými kotouči, o dekádu později přišly audio kazety a ty byly v osmdesátých letech nahrazeny mikrokazetami, které si nejspíše pamatujete, pokud jste toto zařízení na sklonku století používali. Digitalizace a miniaturizace v 90. letech pak přinesla další možnosti, například poslech zpráv na dálku. Ve stejné době se ale objevily první komerčně dostupné mobilní telefony, které jednak byly neustále dostupné (alespoň teoreticky) a záznam nepřijatého hovoru nabízejí jako funkci sítě až do dnešních domů.
Nová forma komunikace
Z technologického hlediska jsou záznamníky jen dočasným řešením, které pomohlo překonat dobu, kdy byly telefony připoutány pupeční šňůrou ke své síti. Z psychologického a společenského hlediska však představovaly jistou formu vývoje mezilidské komunikaci. Pokud si pomůžeme zmiňovaným příměrem z filmů, určitě jste v nich viděli situaci, kdy někdo říká „Prosím tě, zvedni to, vím, že tam jsi!“
Záznamník totiž svým způsobem suploval i sluhu, majordoma nebo dveřníka, který hosty uvedl do haly a pak je šel ohlásit svému pánovi. A určitě si z nejednoho filmu nebo knížky vzpomenete na fráze jako „pán dnes nepřijímá návštěvy, necítí se dobře“ a podobné. Vzniklo tak něco, co se jmenuje „Butler Lies“ (majordomovy lži) a co mělo ve 20. století podobu robotického záznamníku, který umožnil jeho majiteli vyhnout se nepříjemným konverzacím.
Aniž bychom si to uvědomili, v 21. století se taková forma komunikace stala standardem. Přímé hlasové rozhovory jsou spíše výjimečné a dokonce mohou leckomu způsobovat úzkost nebo nepříjemné pocity. I sem pomohly vyšlapat cestu malé nenápadné krabičky, ve kterých jste po pípnutí mohli zanechat vzkaz.
