Stačí stisknout jediné tlačítko na přístrojové desce a z ventilátorů v autě začne foukat chladný vzduch z kompresoru. Než však bylo možné tuto technologii použít v autech, vzniklo jedno opravdu pozoruhodné řešení. Na boční okno spolujezdce se montoval velký plechový válec připomínající raketomet. Uvnitř byl nenasákavý materiál (např. dřevitá vlna) a zásobník na vodu či led. Proudící vzduch za jízdy odpařoval vodu a ochlazoval interiér.
Fungovalo to výhradně v suchých pouštních oblastech. Jakmile stoupla vlhkost vzduchu, zařízení přestalo chladit a v autě vzniklo nesnesitelné vlhké klima. Navíc to vypadalo hrozně a zvyšovalo spotřebu paliva.
Další oblast, kde je horko nepřítel, je výpočetní technika. Znáte to sami: pustit počítač s nějakou hrou nebo náročným výpočtem je nesnesitelné jak pro samotný stroj, tak pro lidi, kteří jsou s ním v místnosti. Na přelomu tisíciletí se zdálo, že termoelektrické chlazení (TEC) pomocí Peltierových článků nahradí hlučné ventilátory. Jde o destičku, která při průchodu elektrického proudu začne na jedné straně intenzivně chladit a na druhé topit. Nápad to byl skvělý: přiložíte chladnou stranu na procesor a máte vystaráno.
Peltierův článek spotřeboval obrovské množství elektřiny (často více než samotný procesor) a vygeneroval tolik odpadního tepla, že jste nakonec museli chladit obřími ventilátory samotný článek. Druhým hřebíčkem do rakve byla kondenzace – ledová strana byla tak studená, že kolem procesoru začala kondenzovat vzdušná vlhkost, což základní desky obvykle nepřežily. Dnes je najdete jen v minichladničkách do auta nebo hotelové pokoje, pro PC jsou mrtvé.
Každý PC kutil vám potvrdí, že není ani tak složité samotné chlazení, jako odvedení tepla od komponent. Kolem roku 2010 zachvátil technologické nadšence trend ponořit celý fungující počítač do akvária naplněného minerálním olejem. Olej totiž nevede elektrický proud, ale skvěle odvádí teplo z komponentů. Vypadalo to fantasticky, tiše to bublalo a chladilo.
Pro běžného uživatele to byl logistický horor. Jakýkoliv upgrade hardwaru znamenal vytáhnout komponent z akvária, nechat ho týden odkapávat a utírat litry mastnoty. Olej navíc časem naleptával gumová těsnění, lepidla a kabely. V průmyslových datových centrech se s imerzním chlazením experimentuje dodnes. A nejen to, Microsoft zkoušel umístit datová centra pod mořskou hladinu, Elon Musk zase ve vesmíru.
Hledání toho správného média
I proto se zdá, že použití klasického kompresoru, který máme v autech, ledničkách i klimatizacích jen tak něco nepřekoná. Ale cesta k současnému stavu nebyla procházka růžovým sadem.
Když se v 20. letech 20. století objevily první mechanické domácí chladničky, jako chladicí média se používaly plyny jako oxid siřičitý, methylchlorid nebo amoniak. Tyto plyny byly vysoce toxické a korozivní. Pokud v noci netěsnila lednice, hrozilo, že se celá rodina ráno neprobudí. Když v roce 1929 v Clevelandu unikl plyn z chladicího systému v nemocnici a zemřelo přes sto lidí, bylo jasné, že tudy cesta nevede.
Tyto látky byly narychlo nahrazeny freony, což byla zase ekologická slepá ulička kvůli ozonové díře.
