V roce 1874 se syntéza DDT nezdála být významnou událostí. Její německý kmotr, budoucí nositel Nobelovy ceny Adolf Baeyer, byl tehdy teprve tři roky řádným profesorem, předtím strávil více než deset let postgraduálním výzkumem a výukou na nižší úrovni. A když Baeyerův rakouský doktorand Othmar Zeidler kondenzoval chlorbenzen s chloralhydrátem, výsledek byl jen rutinní potravou pro diplomovou práci.
Pak tato molekula zůstala zapomenuta až do třicátých let, kdy vědci začali hledat způsob, jak se pomocí chemie vypořádat s hmyzem. Švýcarský chemik Paul Müller našel zmínku o DDT ve starší publikaci a začal s ním experimentovat. „Vykazoval silný kontaktní insekticidní účinek, jaký jsem dosud u žádné látky nepozoroval,“ napsal si do poznámek. „Moje klec na mouchy byla po krátké době tak toxická, že i po velmi důkladném vyčištění klece padaly neošetřené mouchy při dotyku stěn na podlahu. V pokusech jsem mohl pokračovat až poté, co jsem klec rozebral, důkladně vyčistil a poté ji nechal asi měsíc na volném prostranství.“
Přesně něco takového potřeboval svět uprostřed katastrofy světové války. Zatímco lidé trpěli a umírali, pro nejrůznější hmyz to byl pravý opak. Vojenská tažení, zajatecké nebo koncentrační tábory a obecně snížená hygiena představovala živnou půdu pro nejrůznější cizopasný hmyz. Při dodržování švýcarské politiky přísné neutrality nabídla společnost Geigy prodej nebo licenci DDT všem účastníkům probíhající druhé světové války. Nejúčinněji však tento prostředek nasadily Spojené státy. První ukázka jeho hodnoty přišla v roce 1944, kdy americká armáda poprášila tisíce civilistů práškem DDT, aby potlačila epidemii skvrnitého tyfu v italské Neapoli.
Mezitím se DDT rozpuštěné v oleji rozprašovalo na vodou zamořené oblasti kolem spojeneckých vojenských táborů. V horkém podnebí je stojatá voda živnou půdou pro rozmnožování komárů, přenašečů mikroskopických parazitů způsobujících malárii, ale díky tomuto novému chemickému útoku bylo mnohem více vojáků bez malárie a schopných akce. Práškové DDT se také osvědčilo proti vším, které přenášely nemoci a které zamořily miliony bývalých vězňů a uprchlíků během chaotických měsíců po skončení války v roce 1945.
Ani mír, který pak v Evropě zavládl, poptávku po účinném insekticidu nezastavil. Vlády DDT hojně využívaly v kampaních proti malárii, která do roku 1951 v Itálii a USA fakticky vymizela, ačkoli v afrických a asijských zemích, které neměly infrastrukturu pro udržení komplexních programů na její vymýcení, zůstala endemická. Mezitím DDT potlačilo mnoho obtížných zemědělských škůdců a majitelům domů ulevilo od invazivního hmyzu. Tento vědecký zázrak vynesl Müllerovi v roce 1948 Nobelovu cenou za medicínu.
Tiché nebezpečí
Po dvě desetiletí se DDT hojně (a často nadměrně) používalo na plodiny a v domácnostech. Plýtvalo se jím také při pokusech o potlačení epidemií dětské obrny, na jejíž virové nositele neměl žádný účinek. Toto „bombardování“ posílilo tlak přírodního výběru na všech více než 3500 druhů komárů, z nichž stovky patří do podčeledi Anophelenae – přenašečů malárie. Kdykoli se při náhodných mutacích objevilo několik málo jedinců hmyzu, které DDT nedokázalo zahubit, masakr jejich soupeřů ponechal těmto přeživším prostor pro množení. V polovině padesátých let 20. století si vědci již začali všímat některých rezistentních komárů.
To však nebylo zdaleka to nejhorší. Nenápadně rostly obavy z dopadu DDT na životní prostředí, zejména mezi ornitology a včelaři. Několik majitelů pozemků si také stěžovalo, že postřiky sousedních farmářů poškozují jejich dobytek, a v malé obci na břehu řeky po proudu od výrobního závodu na DDT v americkém státě Alabama se začaly objevovat neobvyklé nemoci. Zatímco se však toxikologové snažili předložit přesné odhady dlouhodobé nebezpečnosti nových insekticidů, hodnocení míry rizika zůstávalo obtížné.
Bylo však jasné, že hmyz absorbuje DDT prostřednictvím své kůže. Ten pak přešel přímo do jejich nervového systému a způsobil křeče, po nichž následovala rychlá smrt. Naproti tomu zvířata (a lidé), která DDT pozřela, jej obvykle vyloučila nebo vstřebala bez jakýchkoli bezprostředně pozorovatelných účinků. Nicméně se ukázalo, že DDT se může hromadit v tukových tkáních, a existovaly obavy, že by mohl dosáhnout nebezpečných hladin v mateřském mléce. Negativní účinky na vyšší organismy však ležely hlavně v dlouhodobém horizontu, a tak zůstaly nepozorovány nebo opomíjeny.
To začala měnit kniha Silent Spring americké bioložky a spisovatelky Rachel Carsonové, která byla poprvé vydána v roce 1962. Ta si všímala toho, že vedle cílených škůdců hynuly ve velkém množství i včely a další pro zemědělství nezbytní opylovači. Ptáci a drobní živočichové, kteří se živili hmyzem hubeným DDT, mezitím utrpěli vážné (a často smrtelné) neurologické poškození. Pojem potravní řetězec postupně pronikl do běžného jazyka, ale dosud neexistovala jasná odpověď na zásadní otázku jestli negativní účinky DDT dosáhnou v tomto řetězci až k lidem.
Nicméně počátkem 70. let bylo používání DDT v mnoha zemích zakázáno nebo výrazně omezeno, částečně kvůli obavám z jeho dopadu na životní prostředí, částečně proto, že někteří škůdci se vůči němu stávali odolnými.
Mohlo by se zdát, že DDT zamíří opět do zapomnění, ale zlom nastal v létě 1999, kdy se v New Yorku objevil západonilský virus přenášený komáry. Tisíce lidí měly příznaky podobné chřipce, desítky jich byly hospitalizovány a několik jich zemřelo. Další epidemie a další úmrtí vyvolaly požadavky na opětovné nasazení DDT. Stejně jako nelze ignorovat nebezpečí této molekuly, nemůžeme popřít, že lidé by v 21. století neměli umírat na malárii. Diskuse okolo této molekuly tak rozhodně nekončí.
