Samotný název azbest pochází ze starověkého řeckého slova „ἄσβεστος“, což znamená „neuhasitelný“, což je odkaz na jeho ohnivzdorné vlastnosti. Přesně něco takového stavitelé moderních měst hledali. Byli si vědomi toho, že pokud by některou z moderních metropolí pohltil takový požár, jaké byly běžné ve středověku, znamenalo by to nesmírnou tragédii. Proto byl velký tlak na to, aby se vzniklé požáry dařilo držet na místě alespoň do příjezdu hasičů.
I když archeologické důkazy ukazují, že byl azbest používán v keramice nebo v látkách odolných proti ohni, jeho masová těžba a průmyslová výroba začala až na konci 19. století. Centry výroby bylo Skotsko, Německo, Staten Island v USA, Kanada nebo pohoří Ural v carském Rusku. Všude tam se kolem dolů a následných zpracovatelských závodů utvořily živé komunity, což založilo na následné problémy.
První zmínky o dýchacích problémech dělníků nebo horníků na sebe nenechaly dlouho čekat a lze je vysledovat už k začátku 20. století. Tou dobou, ale panovaly úplně jiné standardy ochrany zdraví nebo bezpečnosti práce, takže jednotlivé případy dále přibývaly bez povšimnutí. Trvalo to až do roku 1924, než byla poprvé veřejně vyřčena domněnka, že azbest je nebezpečný pro zdraví.
Nellie Kershawová byla od roku 1917 zaměstnána ve firmě v Manchesteru v Anglii, kde spřádala surová azbestová vlákna do příze. Její smrt v roce 1924 vedla k formálnímu vyšetřování. Patolog vypověděl, že jeho vyšetření plic ukázalo staré jizvy svědčící o předchozí, vyléčené tuberkulózní infekci a rozsáhlou fibrózu, v níž byly patrné částečky minerální hmoty různých tvarů, ale velká většina má ostré úhly. Poprvé padlo slovo azbestóza, tedy nemoc kterou má za následek vystavení azbestu.
Přesto však byla nápravná opatření přijímána velice pomalu. Ve třicátých letech si vědci všimli také zvýšeného výskytu rakoviny v komunitách okolo produkce azbestu. Přesto to trvalo až do roku 1959, než byl oznámen objev mezoteliomu, druhu rakoviny silně související s azbestem. A klinické studie, které tuto domněnku potvrdily, trval další dekádu. Až 70. letech se začalo otevřeně hovořit o škodlivosti tohoto materiálu, ale první legislativní zákazy přišly až v 80. letech, mnohde až v 21. století.
Na celém světě zakázalo používání azbestu 66 zemí včetně všech členů Evropské unie. V některých uvedených zemích jsou povoleny výjimky pro méně významná použití. Jinde je však použití azbestu zcela legální, a to i v zemích jako je Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Indie, Pákistán nebo Mexiko.
Ale i ve zbytku světa stále tikají časované bomby v podobě starých budov. Azbest se používal paradoxně nejvíce tam, kde potřebovali lidé nejlepší ochranu před ohněm, například ve školách nebo v nemocnicích. Každá taková rekonstrukce tak může přinést nepříjemné a potenciálně nebezpečné překvapení, které ukazuje, že cesta do slepé uličky může být mnohdy dlouhá, namáhavá a bolestivá.
