Naleziště uhlí v americké Pensylvánii dalo vzniknout osadě jménem Centreville, které o pár let později změnilo jméno na Centralia. Největšího rozmachu pak dosáhlo na konci 19. století, kde zde žily necelé tři tisíce lidí. Osud města jako by kopíroval poptávku po uhlí – během velké hospodářské krize téměř zaniklo, aby se pak vzchopilo během války a následného obnovení. Co však Centralii odlišuje od jiných podobným měst a osad jsou události z roku 1962.
Až do té doby bylo běžnou praxí využívat opuštěné povrchové doly jako místo pro skládku odpadků. V létě bylo rozhodnuto jednu z nich zlikvidovat, protože zápach a hmyz obtěžoval místní obyvatele. I přesto, že to bylo proti tehdy platným předpisům, bylo rozhodnuto o tom, že se část skládky spálí, aby se tak usnadnily následné zemní práce, které měly spočívat hlavně v zahrnutí zbytku.
Věci ale nešly podle plánu. Poté, co se hasiči snažili kontrolovaný požár uhasit, plameny se neustále vracely. Nakonec byl odpad rozhrnut pomocí buldozeru a pod ním všechny čekalo šokující překvapení – zapomenutý vchod do hlubinných dolů, kudy se plameny začaly šířit do podzemí. Protože všechny doly byly propojené sítí štol a šachet, nikdo pořádně nevěděl, jak daleko se rozšířil.
Snaha zastřít stopy
Následovala marná snaha o uhašení požáru, která spočívala ve snaze zaplavit doly, nebo ucpat jejich vstupy, aby se tak zamezilo vstupu kyslíku do dolů a následnému hoření. Nic z toho nepomohlo, částečně kvůli omezenému rozpočtu na sanaci, ale hlavně také kvůli zmiňovanému propojení důlních děl. Podle odborníků je v podzemí dost uhlí na to, aby mohlo hořet dalších 250.
Co šlo o něco lépe byla snaha maskovat příčinu. Oficiálně byl oheň nahlášen jako přirozeně vzniklý v důsledku horkého počasí. Další vyšetřovací verze mluví o desítky let starém důlním požáru, který nebyl řádně uhašen a naplno se rozhořel onoho horkého léta roku 1962. Oficiální usnesení městské rady zmiňuje pouze likvidaci skládky, to, do jaké míry tehdejší zastupitelé věděli, schvalovali nebo podporovali použití ohně, se po více než půlstoletí mohou pouze vést dohady.
Co však zastřít nešlo, byly následky. Stromy v okolí začaly odumírat. Domy si silnice praskaly a z mezer unikal dým. Zdravotní stav mnoha obyvatel se rapidně horšil a mnozí z nich vykazovaly příznaky akutní nebo chronické otravy oxidem uhelnatým. To všechno bylo ale ve městě silně poznamená těžbou uhlí bráno jako součást života a nanejvýš to urychlovalo vysídlování města.
Z dnešního pohledu je paradoxní, že k tam masivní ekologické katastrofě docházelo dvě dekády prakticky bez povšimnutí. Až v roce 1981 se Centralia dostala na titulní stránky novin po spektakulárně hororové události: 12letý chlapec propadl do díry, která se náhle objevila na dvorku jeho domu. Chlapec se zachytil za kořeny a jeho bratranec jej z díry vytáhl. Následným měřením se zjistilo, že díra je hluboká 46 metrů a dým, který z ní stoupal, obsahuje smrtící koncentraci oxidu uhelnatého.
Za další tři roky se problémem začal zabývat Kongres, který odhalil velikost celého problému. Hořelo i pod sousedními obcemi a náklady na uhašení by se počítaly ve stovkách miliónů dolarů. Bylo tak jednodušší stávající obyvatele vystěhovat a přeložit trasu plánované dálnice. Ani to však nešlo snadno, protože se občané bránili vystěhování soudně, a to až do roku 2012, kdy bylo povoleno posledním sedmi obyvatelům zde dožít. Podle posledního sčítání z roku 2020 jich zde, ve městě duchů, stále přebývá pět.
