Internet žije novou senzací. Stačilo sdílet jediný snímek, který zachycuje vyhaslou sopku Trou au Natron v severním Čadu. Jakmile se na ní zadíváte pozorněji, uvidíte zde bílou lebku, jak upřeně pozoruje vesmír, respektive ISS, z jehož paluby byl tento snímek pořízen.
Once you see it…😨 pic.twitter.com/j2wGy5c80N
— NASA Earth (@NASAEarth) October 31, 2023
NASA v odkazu hned přidává vysvětlení. Sopečná kaldera je pokryta solí známou jako natron, což je směs uhličitanu sodného, hydrogenuhličitanu sodného, chloridu sodného a síranu sodného. Tmavé oblasti jsou naopak z lávy, která zde vyvěrala. Protože je však místo velice vzdálené od civilizace, nebrání to některým médiím spekulovat v tom, že by se mohlo například jednat o pozůstatky staré civilizace. Nebo je snad obraz lebky znamením nějakého vyššího plánu přírody, který ještě musíme odhalit? Vysvětlení je mnohem prostější a mnohem blíže, než si myslíme...
Nic nového
Pamětníci si možná vzpomenou, že stejnou senzaci způsobily skoro před půlstoletím snímky sond Voyager. Při průletu okolo Marsu zachytily oblast známou jako Cydonia. Senzaci zde vyvolal zejména snímek obličeje sveřepě hledícího směrem vzhůru. Spekulace o civilizaci, která se tak snaží komunikovat s případnými návštěvníky z vesmíru, se přímo nabízejí.
Snímek sondy Mars Reconnaissance Orbiter pořízený o třicet let později už tak skandální není. Ukazuje obyčejný kopec, na kterém světlo, stíny a nízké rozlišení původního snímku vykouzlili dokonalou iluzi. Takových „překvapení“ je plný vesmír. Nemusíme pro ně dokonce chodit daleko. Když se pozorně zadíváte na Měsíc, spatříte na něm obličej zkřivený v podivném šklebu.
Proč vidíme všude obličeje?
Tento jev je tak častý, že má své pojmenování. Pareidolie je psychologický jev, při němž dochází k dotváření vnímaných neurčitých nebo nezřetelných podnětů ve smysluplné obrazy za pomoci fantazie. Typickým příkladem je rozeznávání tváří, zvířat a jiných objektů ve tvaru oblaků.
Právě obličeje mají mezi ostatními obrazy automaticky přednost. Je to dáno vývojem člověka, pro něhož bylo otázkou přežití rychle se rozhodovat, zda-li je druhý jedinec přítel nebo nepřítel. V mozku kvůli tomu vznikla dokonce specializovaná oblast známá jako gyrus fusiformis. Její schopnosti jsou fascinující: na rozpoznání známé tváře stačí zlomek sekundy, přičemž jich může mít uloženo v paměti až stovky nebo nižší tisíce.
Odvrácenou stránkou tohoto výkonu je jeho nepřesnost, tedy zmiňovaná pareidolie. Přeci jen pro pravěkého člověka představovalo menší nebezpečí, když když náhodou uvidí obličej ve skalním útvaru, než že nerozpozná blížícího se nepřítele tlupy. A totéž platí i i pro nás. Jinými slovy: i když průzkum vesmíru značně pokročil, způsob fungování lidského mozku zůstává stále stejný.
