13. duben 2000. U soudu v severní Kalifornii začíná ostře ledované slyšení. Proti sobě totiž stojí zvučná jména. Na jedné straně je to Metallica, slavná heavymetalová skupina, na druhé straně služba pro peer-to-peer sdílení souborů, která byla spuštěna jen o rok dříve.
Miliony lidí si však během té doby nainstalovalo do svého počítače program, který jim umožnil zpřístupnit soubory ostatním uživatelům a stejně tak je i stahovat. V kombinaci se stále populárnějším formátem MP3, který zmenšil velikost zvukových souborů zhruba na desetinu to pak znamenalo vážné ohrožení pro tzv. hudební průmysl.
Pirátství samozřejmě existovalo vždy. Už v analogových dobách si možná vzpomenete na radiomagnetofony, které umožňovaly jednoduché kopírování audiokazet, to pak následovalo kopírování CD nebo jejich pokoutné vypalování. Vše zahalené do šedé zóny diskusí, zda-li je kopírování skutečně ekvivalentní krádeži a jestli skutečně „zabíjí muziku“.
Pro osvěžení uveďme, že tehdy stávalo běžné hodinové CD kolem 500 korun. Vzhledem k tehdejším platům to znamenalo, že dnes byste dali za jednu placku více jak dva tisíce. Proto se kopírování hudby stalo v mnoha zemích neoficiální formou její distribuce a policie postihovala jen ty nejkřiklavější případy, kdy si někdo z takového počínání udělal živnost.
Popularita Napsteru a MP3 však hrozila tím, že se dlouho budované impérium hudebního průmyslu zhroutí jako domeček z karet. Rozbuškou se stal okamžik, kdy nejspíše z nahrávacího studia unikla skladba I Disappear, která měla být vydána spolu s albem Mission: Impossible II. Když ji členové kapely uslyšeli hrát z rádia, začali pátrat po tom, jak se tam dostala. S hrůzou pak zjistili, že Napster nabízí všechna jejich alba, aniž by z toho cokoli měli.
Metallica požadovala odškodné ve výši minimálně 10 milionů dolarů, přičemž za každou nelegálně staženou skladbu požadovala 100 000 dolarů. Jejich právní zastoupení rovněž vypracovalo seznam 335 435 uživatelů služby Napster, kteří údajně sdíleli písně kapely online v rozporu se zákony o autorských právech.
Bizarní je, že i když měl tento seznam 60 tisíc stran a soud rozhodl o předběžném opatření, které spočívalo v zákazu připojení daných uživatelů do sítě Napsteru, nakonec stačilo přepsat jeden záznam v registrech Windows a mohli pokračovat.
Ztráta tváře a posun paradigmatu
Právníci nelenili a v žalobě bylo také uvedeno několik univerzit, které mají být pohnány k odpovědnosti za to, že umožnily studentům nelegální stahování hudby na svých sítích. K tomuto tažení se ve vidině možného odškodného přidali i další umělci jako například Dr. Dre. Pikantní je, že zatímco ve svých textech většinou hlásali odpor k systému nebo materiálním statkům a jejich hromadění, v realitě se postavili právě na tuto stranu.
Za méně než rok tak byla přijata rozhodnutí, která znamenala praktickou likvidaci Napsteru. To co rozpoutal, však už nešlo zastavit. Brzy se začaly objevovat jeho klony, které jsou dodnes živé v podobě sdílení přes torrenty. A méně technicky zdaní piráti zase našli útočiště na serverech pro sdílení obsahuje jako bylo Mega od Kima Dotcoma nebo české Uloz.to.
Stejně tak velké společnosti pochopily, že internet i jeho uživatelé jsou připraveni na digitální šíření hudby a je jen potřeba najít správný obchodní model. Ve stejném roce, tedy 2001, Apple spustil svůj iTunes, o sedm let později pak přišlo Spotify se svou příznivou cenovou i licenční politikou, takže je dnes pirátství, alespoň v oblasti hudby, už dávno překonané.
