Na začátku osmdesátých let byl ke komerčnímu použití nabídnut první kompaktní disk, u nás známý jako „cédéčko“. Formát Compact Disc Digital Audio byl původně zamýšlen jako nosič hudby ve velmi vysoké kvalitě, ale digitální ukládání dat mělo víc než na hudbu vliv na svět osobních počítačů, kde se hledala vhodná forma, jak nahradit malé a nespolehlivé diskety.
Za uvedením CD stály dvě společnosti: Philips a Sony. Pro tu druhou je jedním z nejcennějších ochranných známek „walkman“. Zařízení na audiokazety, které umožnilo brát si hudbu všude s sebou, proměnilo svět hudby k nepoznání. Zcela logicky tak v Sony začali přemýšlet, jak tuto technologii posunout do digitálního věku.
I když se prodávaly přenosné CD přehrávače, z uživatelského hlediska to nebyl příliš dobrý zážitek. I když se disk jmenuje kompaktní, manipulace s 12cm kotoučem v terénu je docela nepraktická. Navíc hrozí jeho poškrábání a systém jako takový nebyl původně designován k používání k pohybu, takže se musí různě řešit přeskakování laseru, který čte data z disku.
To všechno měl řešit minidisc, který na trh dorazil v roce 1992. Zvýšením hustoty záznamu se podařilo zachovat kapacitu na 73 minut hudby, plastový obal chránil médium před poškozením a přístoje si tak mohly udržet tvar, na který byli lidé zvyklí z klasických walkmanů. Minidisky navíc předběhly příchod disků CD-R a CD-RW a umožnily taktéž nahrávání zvuku, což si oblíbili hlavně profesionálové, vedle hudebníků také novináři.
Kde se stala chyba?
Všechno to zní velice pozitivně a Sony dokonce nezopakovalo chybné rozhodnutí z Betamaxu a poskytlo licence i dalším výrobcům jako je JVC, Sharp, Pioneer nebo Panasonic. V domovském Japonsku systém zaznamenal úspěch, ale v Evropě a Severní Americe bylo jeho přijetí vlažnější.
Jeden konkrétní důvod se hledá těžko, ale jako vždy můžeme prohlásit, že za vším je potřeba hledat peníze. Minidisky a hlavně jejich přehrávače byly brány jako prémiový produkt, který chce nabídnout maximální kvalitu, podobně již jako zmiňovaný Betamax. Získal tak popularitu v rozvinutém Japonsku, případně u profesionálů, kteří si jeho nákup dokázali ekonomicky zdůvodnit. Chyběla ale snaha přiblížit tento formát masám.
S tím souvisí i další „problém“, a to ochrana proti kopírování. Projevilo se to, že Sony nebyla jen firma zabývající se výrobou technologií, ale do jejího korporátního záběru patří i produkce a distribuce obsahu. Jeho pirátské šíření bylo v analogové době velmi běžné a s příchodem formátu CD-R v devadesátých letech to znamenalo, že se problém přesune i sem. Proto byly všechny rekordéry MiniDisc vybaveny systémem ochrany proti kopírování SCMS. Jakmile se objevilo řešení, které tento způsob obcházelo, Sony využilo svojí velikosti, aby jeho existenci velice rychle ukončila.
Minidisky si tak v lidové šuškandě získaly pověst, že „nejdou kopírovat“. A když se nad tím zamyslíte, pro mnoho trhů a v určité době to znamenalo, že prakticky nemají smysl. Minidisk byl zkrátka až příliš dokonalý, ale ne z pohledu běžných uživatelů, ale manažerů a inženýrů Sony.
Jeden iPod vládne všem
Minidisky sice vyšlapaly cestu digitálnímu poslechu hudby na cestách, ale slovy klasika, pak „spadly pod vlak, který samy pomáhaly roztlačit.“ S úsvitem nového milénia přišel iPod, jehož 5GB harddisk, jehož velikost mohla dále snadno růst, spolehlivě zašlapal všechna optická média do země.
Stejně jako u jiných svých řešeních i zde Sony pak sázela hlavně na domácí trh, který dokáže být stejně tak konzervativní jako pokrokový. Proto byl jeho vývoj zastaven až v roce 2011, poslední kusy sjely z výrobní linky o dva roky později. Za tyto dvě dekády se prodalo něco přes 22 miliónů kusů přehrávačů. Abychom si uvědomili jak zanedbatelné je toto číslo: v letech 2001 až 2014 prodala společnost Apple zhruba 400 milionů iPodů. Prodeje CD přehrávačů dosáhly vrcholu kolem roku 2000, kdy se jich prodávala zhruba miliarda ročně.
Také patříte klidem, kteří se mylně domnívají, že význam slova „kompaktní" je „malý“?