Jak jsme si ukázali v jenom z předchozích dílů, Internet i jeho předchůdce ARPANET byly původně plánovány pro vojenské a akademické účely, které měly dostatečné prostředky, takže otázka infrastruktury pro ně nebyla zas až tak palčivá. Osobní počítače dorazily v masovějším měřítku až během osmdesátých let, ale musely si vystačit s provozem v off-line režimu, kdy jediným spojením s okolním světem byly diskety. WorldWideWeb se objevil až začátkem devadesátých let, ale i on počítal spíše se sdílením vědeckých informací. Nicméně už o dekádu později jsme tu měli první „dotcom bublinu“ a neuvěřitelně rychle rostoucí počet obyvatel „nového světa“.
Takový úspěch by nebyl možný, kdyby se nepodařilo zužitkovat stávající infrastrukturu analogových telefonních linek. Abyste skrze něj dostali digitální data, potřebujete zařízení, které je bude zároveň modulovat i demodulovat – spojením těchto dvou slov vzniklo slovo modem. S jeho různými variantami si na amerických univerzitách pohrávali vědci, ale do komerčního nasazení se první přístroje dostaly až v roce 1992, kdy začal americký operátor Sprint poskytovat komerční připojení k internetu.
Kromě charakteristického zvuku při připojení k síti zůstala všem uživatelům modemů v hlavně vzpomínka na jejich rychlost, respektive pomalost. Modemy byly podle použitých standardů schopné dosahovat různých rychlostí, v komerční praxi se pak nejčastěji používaly ty s rychlostmi 28,8, 33,6 a 56 kbit/s. Tato čísla a hlavně jednotky jsou tak vzdálené od dnešní praxe, že pro jistotu uvedeme i jeden „lidový přepočet“: poslední uvedená rychlost vám při ideálních podmínkách umožňuje za hodinu stáhnout 25 MB. Když uvážíte, že i velmi komprimovaná MP3 skladba má zhruba 1 MB na minutu hudby, je jasné, že taková rychlost nestačila ani k poslechu streamované hudby. „Empétrojky“ se musely různě stahovat nebo „sdílet“, což vedlo ke vzniku služeb, jako je Napster, ale to už je jiný příběh…
Česká specifika
Tím by mohlo vyprávění o vytáčeném spojení skončit. Svého vrcholu dosáhlo v USA kolem roku 2000, kdy tak byla připojena zhruba polovina uživatelů, ale už tehdy bylo jasné, že internet má větší potenciál než přenášet text a rozmazané obrázky. Zastaralé analogové linky vytlačovaly ty digitální a samozřejmě také vyhrazená infrastruktura, stejně jako alternativní bezdrátové technologie. Jelikož se ale jedná o část historie, kterou mnozí z nás prožili na vlastní kůži, svádí to ke vzpomínání, zejména s ohledem na česká specifika.
Úplně první uživatelé internetu byli opravdoví pionýři. Museli si složitě sehnat vybavení a také poskytovatele připojení. Moje první vzpomínky na připojení z roku 1995 jsou na to, že se modemem „telefonovalo“ na místní vysokou školu. První umění bylo vůbec najít volný modem, protože v exponovaných časech byly většinou všechny obsazeny.
V této souvislosti je zajímavá také tarifikace. Něco bylo potřeba zaplatit jako paušál providerovi, ale samotné telefonické spojení pak stálo korunu, bez ohledu na jeho délku. V praxi to ale tak ideální nebylo: spojení se kvůli nekvalitním linkám často rozpadalo a navíc během něj nebylo možné používat domácí telefon, respektive se vám nikdo nedovolal.
I přes tyto nedostatky bylo vytáčené připojení k internetu na konci devadesátých let běžnou komerční službou. Co však komerční rozhodně nebylo, bylo monopolní postavení Českého Telecomu, který vznikl transformací státního podniku. A jeho chování rozhodně lidové nebylo: 60 korun za hodinu připojení ve špičce a polovina v noci a o víkendech by byly ceny nehorázné i dnes, ale tady mluvíme o době, kdy 10 tisíc korun představovalo slušnou výplatu.
I když tento problém rezonoval v nejvyšších politických patrech a dokonce se kvůli němu demonstrovalo na náměstí, jeho dlouhé trvání se stalo jedním z mnoha příkladů, jak slabý český stát nezvládne nebo snad nechce (?) krotit monopoly a kartely. Tento problém si obvykle spojujeme se současnými mobilními operátory a jejich výrocích o „specifickém trhu“, kvůli kterému je snad i nutné se „odstěhovat do Polska“. Jak ale ukazuje vzpomínka na dobu před čtvrt stoletím, tento problém jde dál a hlouběji.
Možná i proto je ta nejlepší vzpomínka na dial-up okamžik, kdy jsem se jej definitivně zbavil a na kolejích ochutnal internet, jehož rychlost se počítala v megabitech za sekundu a hlavně nebyl svázaný časem.
