S televizním vysíláním se začalo experimentovat v 30. letech 20. století. Pokud už byl někdo tak bohatý a mohl si pořídit jeden z prvních televizorů, pak na něm naladil jen jeden kanál, který navíc vysílal jen pár hodin denně. Krom zapnutí a vypnutí televizoru tak nebylo potřeba dělat nic jiného. To se ale změnilo v 50. letech, kdy se po válečné pauze televizory začaly stávat běžným vybavením domácností, nejdříve v USA. Tamní prostředí přineslo nejen více kanálů, ale hlavně reklamy. Změna kanálu nebo hlasitosti tak rázem začala být činnost, kterou bylo provádět častěji, než byste si možná přáli. A společně s tím přišlo i řešení.
V 50. letech 20. století v USA dal šéf společnosti Zenith Electronics Eugene F. McDonald inženýrům společnosti úkol, pomocí něhož by se mohl vyhnout sledování reklam. Výsledkem byl přístroj, který změnil pravidla hry a udělal z pasivních diváků aktivní vyhledávače zajímavého obsahu. Jmenoval Flashmatic, navrhl ho inženýr Eugene Polley a uvedl na trh v roce 1955.
Zajímavostí je, že Polley byl ze staré školy, byl to strojař a na moderní elektroniku se pomalu přeučoval. I to možná ovlivnilo způsob, jakým přístroj fungoval. První ovladač měl podobu jakési futuristické zbraně laserového druhu. Byla to však obyčejná baterka se zaostřeným kuželem světla. Ten jste mohli zaměřit do čtyř rohů televizní skříňky kolem obrazovky, což provedlo tolik kýžené akce: úpravu hlasitosti nahoru, nebo dolů a přepnutí kanálu.
Bylo to revoluční řešení, ale jeho nedostatek odhadnete sami. Senzory byly citlivé na jakékoli světlo, včetně toho slunečního. Bylo tak potřeba dokonale zatemnit, jinak o tom, co budete sledovat, mohla rozhodovat nejbližší hvězda místo vás. Souběžně s tím uvedl Zenith levnější model dálkového ovládání Lazy Bones (Líné kosti), který používal dráty natažené od ovladače k televizoru. O ty se zase zakopávalo a bylo jasné, že budoucnost bude muset být bezdrátová.
Další nápad, rádiové vlny, zavrhli inženýři Zentihu naštěstí už ve fázi prototypu. Došlo jim, že v bytovém domě by si sousedé navzájem přepínali kanály přes zdi a kdyby měl dostat každý ovladač vlastní frekvenci, brzy by přestala stačit šířka vymezeného pásma. Nezapomeňme, že mluvíme o době na konci padesátých let.
Když tedy nefunguje světlo, co takhle zkusit zvuk? Tato jednoduchá úvaha vedla k vývoji a výrobě modelu Space Command TV. Místo světelných paprsků byl ovladač mechanický a ke změně kanálů používal ultrazvukové frekvence. Po stisknutí tlačítka na dálkovém ovladači vydával cvaknutí, které zaregistroval televizor a provedl požadovanou akci. I když byly frekvence pečlivě voleny tak, aby se v běžné domácnosti příliš nevyskytovaly, stejně se to stávalo. Zábavné je, že tyto nechtěné aktivace nejčastěji způsoboval štěkot psa nebo křik dětí. Přesto však „clicker“, jak se ovladači přezdívalo, vydržel v některých modelech až do začátku osmdesátých let.
Nový ovladač pro novou dobu
Začátkem osmdesátých let však bylo jasné, že bude potřeba nějaké zásadnější řešení. Televize začaly vysílat teletext a s rozvojem kabelových sítí měli diváci najednou k dispozici desítky kanálů. V té době Inženýr Paul Hrivnak založil kanadskou společnost Viewstar, Inc., která začala vyrábět konvertor kabelové televize s infračerveným dálkovým ovládáním. Výrobek se prodával prostřednictvím společnosti Philips. Následoval okamžitý úspěch, technologii si osvojili další výrobci a i do dnešních dní zůstává primární technologií pro dálkové ovládání televizorů a jiné domácí elektroniky.
A je s podivem, že to platí i o 45 let později, kdy by dalo uvažovat o náhradách v podobě Bluetooth, wi-fi a dokonce se občas objevují pokusy s ovládáním pomocí hlasu nebo gest. Nic z toho ale není tak jednoduché, spolehlivé a přímočaré jako „rozvalit se do křesla a pustit televizi“ pomocí neviditelného infračerveného paprsku.
