Přelom šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století byl zlatým věkem techniky. Letělo se na měsíc, vznesl se první osobní nadzvukový letoun, byly položeny základy pro internet a tak dále – to vše plnilo lidstvo optimismem, že vědecký pokrok zvládne vyřešit mnoho problémů lidstva, a to včetně těžkých nemocí, jakou trpěl David Vetter z Texasu. Narodil se v roce 1971 s těžkou kombinovanou imunodeficiencí (SCID). I běžné infekce by tak pro něj mohly být smrtelné.
Díky terapii, kterou částečně umožnily Davidovy vlastní krevní buňky, vedou nyní děti s SCID normální život. Nedávná zpráva ukázala, že 14 ze 16 dětí, které před devíti lety dostaly tuto experimentální terapii, nyní žije plnohodnotný život. Taková možnost ale před padesáti lety neexistovala, a tak lékaři přistoupili k neobvyklému řešení. Od narození až do své smrti ve 12 letech byl David nucen žít ve speciálně zkonstruované sterilní plastové bublině.
David se narodil 21. září v texaské dětské nemocnici v Houstonu. Po dvaceti vteřinách spatření světa byl umístěn do plastové izolační bubliny. Rodiče se nad takovým řešením nemuseli dlouho rozmýšlet. David nebyl prvním dítětem v rodině, které se narodilo se SCID. První syn Carol Ann a Davida J. Vetterových zemřel v kojeneckém věku na toto onemocnění. Nemoc postihuje pouze chlapce, a tak byla 50% šance, že nemocí bude trpět i David. Rodina přesto odmítla potrat.
Malý „kosmonaut“
A právě tehdy se do příběhu vložila NASA, která tehdy byla po přistání na Měsíci považována za téměř „všemocnou“. Izolační komora, pro kterou se vžil název bublina, byla navržená inženýry právě z NASA. Jejich další výtvor už nesl jasný rukopis této agentury. Jednalo se o skafandr, díky němuž si mohla jeho matka poprvé pochovat syna v náručí. Mohl si také omezeně hrát venku s ostatními dětmi.
Pokaždé, když David použil svůj oblek, museli pomocníci provést 24 kroků před exkurzí a 28 kroků při oblékání obleku, aby bylo zachováno sterilní prostředí. I zde se osvědčily zkušenosti inženýrů z NASA, kteří nemají jinou možnost než úspěch. A je zde ještě jedno spojení s vesmírem. Chlapec si přál vidět hvězdy, a tak ho rodina vzala na jeho 11. narozeniny ven na 20 minut.
Samozřejmě, že nebylo plánováno, že chlapec stráví v bublině celý život. V optimismu začátku 70. let se zdálo, že je nový lék na spadnutí. I když to nešlo tak rychle, takový okamžik přeci jenom nastal. Poruchy imunity se obvykle léčily transfuzí kostní dřeně pouze u dokonalých dárců, tedy přímých pokrevních příbuzných. V roce 1983 se však objevil nový postup, který by umožnil transfuzi kostní dřeně od dárců, kteří nejsou dokonale vhodní. Rodina souhlasila, že ho vyzkouší. Davidova sestra Katherine darovala svou dřeň. Čtyři měsíce po transfuzi kostní dřeně od své sestry David zemřel na lymfom - rakovinu, o níž se později zjistilo, že se do jeho organismu dostala prostřednictvím viru Epstein-Barrové.
Už během svého života se David a další chlapec se stejným osudem, Ted DeVita, stali celebritami, byť o to rozhodně nestáli. Bylo natočeno televizní drama The Boy in the Plastic Bubble, ve kterém hrál John Travolta. Společně s knihami, písněmi, dokumenty a novinovými články to vyvolalo vlnu zájmu, soucitu a také finančních darů, které pomohly uspíšit vývoj léčby, díky níž se jejich smutné příběhy staly slepými uličkami ve vývoji medicíny.
