Když bylo Paulovi šest let, necítil se dobře. To, co začalo jako běžná dětská infekce, nakonec vedlo k dramatickému zhoršení jeho stavu a nemilosrdné diagnóze – dětská obrna. Toto infekční onemocnění se projevuje únavou, horečkou, bolestí svalů a zvracením. Provází jej také ztuhlost svalů, která ve vážných případech může vést až k ochrnutí dýchacího svalstva a následné smrti.
To byl bohužel i Paulův případ. Virus jeho tělo zasáhl takovým způsobem, že jej lékaři považovali za nevyléčitelného. Byla mu pouze provedena nouzová tracheostomie (otvor do dýchací trubice na krku) a byl umístěn společně s řadou dalších dětí do tzv. železných plic, které mu měly pomáhat s dýcháním.
Pohled to musel být děsivý. Zařízení připomínalo kovovou rakev, do které se umístilo celé tělo pacienta, zatímco venku zůstávala jen jeho hlava. Uvnitř válce vzniká podtlak, který pacientovi usnadňuje dýchání tím, že napodobuje přirozený vznik nižšího tlaku v plicích, o který se u zdravých lidí starají mezižeberní svaly a bránice.
Bylo to však považováno za poslední šanci pro pacienty, kteří nejsou schopni dýchat sami. Mohlo to být následkem úrazu, otrav, ale nejvíce se o železných plicích hovořilo právě v souvislosti s obrnou. V roce, kdy se nakazil Paul, si tuto diagnózu jen v USA vyslechlo skoro 60 tisíc dětí, tři tisíce z nich nemoci podlehli.
Paul měl to štěstí, že i přes nepříznivé vyhlídky vytrval, porazil infekci a díky následné rehabilitaci byl postupně schopen trávit více a více času mimo železné plíce. A nejen to, dálkově zvládl vystudovat střední školu a následně i práva. Přitom však stále spoléhal na pomoc přístroje, který mu pomáhal s dýcháním, hlavně ve spánku.
Ve své knize vzpomíná na všechny potíže, které s tím měl. Každá jeho delší cesta vyžadovala malý nákladní vůz, který za ním vezl jeho životní podporu. Stěhování velké „železné rakve“ tak vždy vzbudilo rozruch. Další problémy přišly časem. Železné plíce se přestaly vyrábět, a tak byl Paul při udržování těch svých odkázán na náhradní díly ze smetišť nebo pomoc nadšenců, kteří mu prováděli opravy. Jeho životní příběh a přístup byl však natolik inspirující, že o přátele a pomocníky nikdy neměl nouzi.
Jeho životní cesta se tak navzdory nepříznivému osudu završila až o 70 let později, než mu lékaři předpovídali. Stalo se tak dlouho po tom, co okolnosti určující jeho osud přestaly existovat. Díky očkovací kampani byla obrna na konci 70. let zcela vymýcena. Zhruba ve stejné době se přestaly vyrábět železné plíce, protože se z medicínských i technologických důvodů přešlo na modernější druhy respirátorů.
Naposledy bylo o železných plicích slyšet v době koronavirové pandemie, kdy se uvažovalo, že by jejich jednodušší design a levnější výroba mohly nahradit nedostatek jiných ventilátorů. K tomu ale nakonec nedošlo a železné plíce se definitivně ukázaly být užitečnou, leč slepou uličkou ve vývoji medicíny.
