Pokud jste s počítači začínali nejpozději kolem poloviny devadesátých let, pak vás nejspíš neminula práce v MS-DOSu. Na rozdíl od dnešního klikání na ikony bylo nutné anglické příkazy vypisovat na klávesnici, dodržet při tom přesnou syntaxi a po každém kroku luštit výpisy. Počítačoví odborníci na něco takového nedají dopustit a ovládání přes příkazovou řádku je dodnes součástí řady systémů. Není to však něco, co by mělo šanci na masový úspěch.
Na konci šedesátých let už se začala rodit myšlenka na grafický operační systém. Jeho první funkční verzi sestrojili v Xeroxu, firmě, která je do dnešních dnů známá hlavně pro své kopírovací stroje. Tehdejší zkostnatělý management nedokázal pochopit, na co přesně se to dívá, a tak si nechal tuto obrovskou šanci protéct mezi prsty.
A není divu. Mnohé tehdy navržené myšlenky byly tak revoluční, že spíše připomínaly blábolení člověka „na tripu“. Stejně jako mnoho kalifornských technologických vizionářů té doby byl Douglas Engelbart nadšeným zastáncem účinků LSD, které rozšiřují mysl. Jako vedoucí výzkumného centra Augmented Human Intellect Research Center ve Stanfordově výzkumném institutu se svým týmem podával kyselinu v testovacích podmínkách v naději, že tím inspiruje nové objevy.
V této atmosféře se pak zrodilo něco, co se dodnes označuje za „Matku všech prezentací“. Na YouTube můžete shlédnout zrnitý film, v němž Engelbart přednáší o možnostech výpočetní techniky. V době sálových počítačů sní o textových editorech, emailu, skypování, hromadné úpravě dokumentů ve stylu Google Docs a dalších vymoženostech, které se naplnily až o půl století později. A většina z toho by nebyla možná, pokud by nebylo možné na obrazovce možné rychle manipulovat s kurzorem a jeho prostřednictvím s objekty.
Podle legendy se tyto nápad zrodil na jednom drogovém dýchánku. LSD má samozřejmě silný vliv na lidskou psychiku a jeho užití nezřídka kdy skončí stavem, který bychom mohli eufemisticky popsat jako civění do zdi. Proto se experimentoval s nižšími dávkami, jejichž užívání doprovázela nějaká kreativní činnost, například kreslení. Při jedné takové příležitosti měl Engelbart namočit svůj prst ve výrazné barvě a pak jej fascinovaně sledovat, jak se pohybuje prostorem. Když pak na druhém konci někdo převrátil židli, kvůli ztrátě perspektivy se mu zdálo, že to udělal on sám svým barevným prstem. Nicméně idea byla jasná: pohyb kurzoru musí být tak jednoduchý jako pohyb ruky a vykonání akce pak jako cvrnknutí prstem.
Nejdřív kolečka, pak kulička
Na rozdíl od jiných vizí nemusela myš čekat na realizaci tak dlouho. Patent byl podán v roce 1967, o rok později už na zmiňované prezentaci můžeme vidět kurzor pohybující se na obrazovce. Na svědomí to mělo zařízení, ve kterém bychom myš rozpoznali jen stěží: dřevěný kvádřík s jedním tlačítkem byl opatřen dvojicíc kovových koleček. Jejich otáčení vyrábělo elektrické impulsy a jejich počet pak odpovídal vzdálenosti, o jakou se má kurzor na obrazovce posunout.
Toto zařízení bylo patentováno pod názvem „indikátor X-Y polohy pro zobrazovací systémy“, ale okamžitě se vžila jeho přezdívka myš, a to kvůli tomu, že spojovací kabel připomínal ocásek tohoto hlodavce. Začátkem 70. let pak byla dvojice koleček nahrazena kuličkou – byl to posun kupředu co se snadnosti a ovladatelnosti týče, ale každý, kdo byl někdy nucen čistit její vnitřnosti, to za tak dobrý nápad nepovažoval.
Cleaning analog mice balls, 1990s
by innostalgia
První komerčně nabízená myš se k lidem dostávala společně s počítači od Xeroxu, ale to nebyla ta pravá revoluce. Na osobní počítače bylo v sedmdesátých letech ještě brzo, nebo je Xerox nedokázal prodávat správným způsobem. To se povedlo o dekádu později až jinému vizionáři, který se netají svým užíváním LSD – Stevu Jobsovi.
Zde je zajímavé sledovat, jak se potomci původní myši začali lišit. Zatímco u Applu zůstali věrni jednoduchosti původního návrhu a jednomu tlačítku, na IBM PC a ve Windows prošli cestu od dvou tlačítek ke třem, pak k rolovacímu kolečku a nakonec ke kolečku, které se dá stisknout.
Všechny druhy myší ale procházejí evolučním vývojem. První optický snímač byl představen v roce 1980, komerčně dostupné bezdrátové rozhraní pak v roce 1984 – obojí se ale hlavně kvůli ceně dostalo mezi lidi až s úsvitem nového milénia, kdy nabídku doplnil ještě laserový snímač (2004). Společně s touchpady, trackpointy a samozřejmě dotykovými obrazovkami pak najednou kuličkové myši skončily ve slepé uličce vývoje. Bez nich by ale náš svět nikdy nebyl takový, jaký je.
