Máte doma tzv. desktop, neboli stolní PC? Pak možná víte, že uvnitř té velké bedny se skrývá něco jako dětská stavebnice. K základové desce připojíte procesor a paměti, k nim pak vyberete odpovídající grafickou kartu a také disk nebo disky podle svých potřeb. Nakonec to všechno opatříte elektrickým zdrojem o dostatečném výkonu a úhledně naskládáte spolu s ventilátory do bedny tak, aby proudící vzduch dobře chladil všechny komponenty. Zní to složitě a mnohdy to i je – jak teoretický výběr odpovídajících komponent, tak i jejich zapojení a oživení.
Existuje však řada důvodů, proč to lidé stále dělají. Výběrem jednotlivých komponent můžete počítač plně přizpůsobit svým potřebám, ať už jste náročný hráč nebo jen nenáročný pracovník v kanceláři. Pokud přijde nutnost výměny, ať už kvůli nedostatku výkonu nebo poruše, vyměníte (teoreticky) jen onen díl.
A protože jsou dnešní chytré telefony takové malé počítače, ve vzduchu přímo visí otázka, proč je neudělat stejně modulární. Někdo potřebuje sestavu několika fotoaparátů, jiný je naopak nechce a raději dá přednost velké baterii… I když je na trhu modelů obrovské množství, svoboda výběru je jen zdánlivá, protože se v mnohém podobají a jejich výbava se odvíjí spíše od cenové hladiny.
Tohle měl změnit Projekt ARA, který Google představil před 10 lety, tedy v roce 2014. Princip měl být jednoduchý: koupíte si základní jednotku s displejem v jedné ze tří velikostí, do které pak budete „nacvakávat“ moduly s výbavou, kterou zrovna potřebujete. Vše vypadalo dobře, krom Googlu se totiž začali ozývat první výrobci modulů. O projektu se hodně mluvilo, tehdy nikdo nepochyboval, že má Google dost peněz a vlivu, aby ho prosadil, stejně jako to o dekádu dříve udělal s Androidem.
Jenže pak projekt nabral obvyklý průběh. První problémy se maskovaly za zpoždění, o další rok později se ale jen čekalo na oficiální konec, který přišel na podzim 2016 bez toho, aniž by se kdy takový přístroj pokusil získat si přízeň uživatelů.
Proč a dočkáme se někdy?
Proč projekt dospěl k tak neslavnému konci se můžeme jen dohadovat. Oficiální oznámení obsahovalo jen obecná vyjádření, které používalo floskule jako „interoperabilita“ nebo „uživatelský zážitek“. Tvůrcům se tak nepodařilo skloubit ambiciózní plány s výměnou modulů za běhu společně s tím, jak by telefon měli užívat zákazníci. Zlí jazykové také tvrdí, že tehdy byl vývoj techniky tak rychlý a překotný, že by stejně bylo třeba měnit všechny moduly, čímž by taková konstrukce ztratila smysl.
To ostatně potvrzuje i vývoj, který od té doby mobilní telefony nabraly: mizí uživatelsky výměnné akumulátory, paměťové karty a brzy nebude díky eSIM nutné ani zápasit s touto komponentou. Telefony tak mají naopak co nejpevnější a nejjednolitější konstrukci, aby odolávaly živlům – a pokud se na tomto trendu něco změní, pak jedině pod tlakem nařízení ze strany EU nebo jiných vlád.
Všechny projekty slibující modularitu telefonů tak skončily ve fázi návrhu nebo prototypu ve slepé uličce. Jistou výjimkou potvrzující touto pravidlo se zdá být projekt Fairphone, který sice není vyloženě modulární, ale z ekologických pohnutek jde proti hlavnímu proudu tak, že vás nechá telefon rozebírat a opravovat v domácích podmínkách. Ve světě přenosných počítačů se o totéž snaží projekt Framework.
