I když byla stávka v Hollywoodu záležitostí jara a léta, ani přes podzimní dohodu se nechýlí k jasnému konci. Těch několik měsíců je dost dlouhá doba na to, aby se daly pocítit následky. A to hlavně v těchto dnech: večery jsou nějak delší a člověk chce podvědomě sáhnout k nějaké pasivnější zábavě.
Jenže se nekoná obvyklý rituál, kdy s koncem září začne vysílací sezóna na amerických televizích, která se přelije na jejich streamovací platformy. Samozřejmě záleží na tom, jaký je váš oblíbený zdroj, ale z mé perspektivy hrané dramatické seriály opravdu pocítily následky stávky. Podařilo se dodělat animáky, například nesmrtelné Simpsonovy nebo Ricka a Mortyho, ale jinak je nabídka slabá. A je to poznat i v nabídce. Třeba Netflix propaguje Six Feet Under (Odpočívej v pokoji). Bezesporu je to skvělý a nadčasový seriál, na druhou stranu je téměř čtvrt století starý, je to takový „film pro pamětníky“.
Čas na resty
Tento problém je však spíše jen teoretický. Už několik desítek let je nabídka audiovizuální tvorby tak široká, že je nad možnosti jednotlivce vidět všechno. Případný výpadek kvůli stávce nebo pandemii je tak vlastně možností zkusit dohnat resty z minulosti. A že jich je.
Abych se v tom všem neztratil, vedu si pomocí služby Trakt.tv podrobný přehled o tom, co a kdy jsem viděl nebo se chystám. Díky tomu mám podrobný přehled. Čísla jsou to poměrně zajímavá na to, že pasivní sledování považuji pouze za vedlejší koníček. Nicméně k dnešnímu dni mám nedokončených 12 seriálů, což znamená přesně 200 epizod. Dalších 30 seriálů se stovkami epizod jsou pouze v seznamu děl, ke kterým bych se chtěl někdy v budoucnu dostat, stejně jako k asi 50 filmů. (A to ještě nemluvíme o „wishlistu“ na herní distribuční platformě Steam nebo se stále rozrůstající zásobě elektronických knih.)
Možnost na chvíli si vydechnout a vrátit se zpět by tedy mohla být celkem vítaná. Jenže ať se na seznam dívám s jakékoli strany, moc se mi do něj nechce. Některé seriály jsou skoro deset let staré. To je doba, kdy se změnila moje sociální role na otce, volného času povážlivě ubylo. Má smysl se k nim vracet, když si ani nedokážu pořádně vzpomenout, o čem byly?
Další velká skupina se jmenuje „seriály, které vyčerpaly knižní předlohu a dál vaří z vody“. Obzvláště děsivě vypadá například Příběh služebnice, kde byly díly nad rámec knižní předlohy tak špatné, že se o tom psalo v novinách. Stejně tak Muž z vysokého zámku velmi brzy vyčerpal poměrně útlou předlohu. I přes snahu scénáristů je dopředu jasné, že se jim nepodaří dosáhnout geniality Philipa K. Dicka. A poslední Fargo má s tím původním společné snad jen to, že tam sněží…
Když po skoku přes žraloka visíte na útesu
Když se tak probíráte tímto dlouhým seznamem ve snaze najít něco, co bude alespoň trochu užitečné, všimnete si, že „seriálologie“ je pomalu něco jako vědní obor se spoustou odborných termínů.
Termín „cliffhanger“ (visící z útesu), nejspíše znáte. Poprvé byl použit už v 19. století během seriálového vydávání románu v časopisech, kdy hlavní hrdina doslova visel za posledních pár prstů z útesu. Navzdory působivosti této metody se mu televize dlouho vyhýbala. Naopak patřilo mezi dobré mravy, aby se před letní pauzou skončilo svatbou nebo pohřbem. Pak ale v létě 1980 celá Amerika řešila „Kdo zastřelil J. R.?“, a už nebylo cesty zpátky.
Zhruba ze stejné doby pak pochází obrat „skok přes žraloka“, který v roce 1977 doslova předvedl jeden z protagonistů deset let vysílaného seriály Happy Days. Není divu, že scénáristům došly nápady, a tak se snažili udržet pozornost diváků nepravděpodobnými zápletkami a lacinými efekty. Ve spojení s cliffhangery je to ale skvělá volba, jak obelstít lidskou mysl a donutit ji sledovat dál a dál a dál.
Když se tedy znovu podívám na dlouhý seznam nedokoukaných seriálů, uvědomím si, že to ani tak není následek nedostatku času, jako spíš podvědomá snaha mojí mysli nezůstat viset po skoku přes žraloka na kraji útesu. A doufám, že mnozí scénáristé a jejich nadřízení dojdou během nedobrovolného odpočinku ke stejné reflexi.
