Je to myšlenka, která proběhla hlavou asi každému: když jsme při zkoumání okolního světa odkázáni pouze na naše smysly, jak si můžeme být jisti, že nás neklamou? Už v roce 1641 naznačil filozof René Descartes myšlenkový experiment, v němž by se naše fyzické bytí omezilo pouze na mozek umístěný v kádi. Pokud by někdo mimo ni věděl, jakým způsobem stimulovat nervová zakončení, mohl by mozek a jeho vědomí přesvědčit prakticky o čemkoli.
Dlouhá staletí zůstalo jen u filozofických disputací. Pak ale přišlo 20. století a s ním i film. Při promítání jednoho z prvních snímků vůbec pojmenovaného „Příjezd vlaku do stanice“ lidé s úlekem vstávali ze židlí a utíkali, protože si mysleli, že vlak na plátně je skutečný a míří jejich směrem. Tak se otevřela cesta k tomu, co dnes souhrnně nazýváme virtuální realitou.
První patenty na specializované zařízení tohoto druhu se začaly objevovat už po druhé světové válce. A nejvýraznější z nich, který se rýsovacího prkna dostal až do fáze funkčního prototypu se jmenoval Sensorama. Její uživatelé si sedali před složitou skříň a strkali do ní hlavu. Po správném umístění se jim ukázala obrazovka a obraz doplňoval stereofonní zvuk, vůně a vítr. Záměrem bylo zapojit co nejvíce smyslů a zároveň oddělit vnější svět, aby se divák mohl plněji ponořit do děje filmu.
Jejím duchovním otcem je filmař Morton Heilig, který byl fascinován kinematografií Cinerama a trojrozměrnými filmy. Stejně jako ostatní vědci té doby studoval lidské smyslové signály a iluze a doufal, že se mu podaří realizovat „kino budoucnosti“.
Technologicky to však nebylo vůbec nic jednoduchého. Sensorama bylo mechanické zařízení, které obsahuje stereoskopický barevný displej, ventilátory, pachové zářiče, stereofonní zvukový systém a pohyblivé křeslo. Simulovalo jízdu na motocyklu po New Yorku a vytvářelo zážitek tím, že divák seděl na imaginárním motocyklu a zároveň vnímal ulici prostřednictvím obrazovky, větráku generovaného ventilátorem a simulovaného hluku a zápachu města.
I velice krátký film potřeboval vlastní scénář, který propojoval další prvky s obrazem. Například, když se jezdec blížil k autobusu, ucítil jeho výfukové zplodiny. O něco příjemnější pak muselo být, když ucítil vůni pizzy při míjení restaurace. Všechny tyto prvky jsou zapsány jako US Patent, 3,050,870.
Chce film vůbec změnu?
Vedle jízdy na motocyklu bylo natočeno ještě pět dalších krátkých filmů. Nic z toho ale nevedlo ke komerčnímu úspěchu. Zařízení zůstalo ve fázi prototypu, se kterým jeho autor objížděl výstavy, ale nikdy se nedočkal masového nasazení.
Ze zpětné perspektivy se zdá být jasné proč. I přes značnou stimulaci všech možných smyslů zde byl divák zcela pasivní. Je to logické – tou dobou ještě neexistovalo zařízení s takovým výpočetním výkonem, aby mohlo dynamicky vykreslovat scénu na základě vstupů od uživatele. To se stalo až o 30 let později, kdy různé systémy začaly pokládat základy dnešního hraní ve virtuální realitě.
Svět filmu však zůstává skálopevně konzervativní. Diváci odmítli nejen Sensoramu, ale i 3D technologie a všechny další novinky vzdalující sledování stříbrného plátna od původní podoby. Prozatím se zdá, že je zde každý takový pokus odsouzený k cestě do slepé uličky.
