Kolem poloviny 19. století přišly tištěné noviny a s nimi doba masmédií. Tato perioda trvala relativně dlouho a ještě dnes na ni máme řadu upomínek. Například novináři se po celém světě souhrnně označují jako tisk (press), bez ohledu na médium, které používají pro komunikaci. Počátkem dvacátého století však tato homogenita začala dostávat trhliny společně s tím, jak se šířilo rozhlasové vysílání.
Reakce tisku, respektive jeho majitelů, byly různé. Poněkud dětinské se zdá snaha konkurenci ignorovat například tak, že určité noviny odmítaly zveřejňovat rozhlasový program. Racionálnější snahy pak představovaly zárodky mediálních impérií, kdy vydavatelé novin zakládali vlastní rádiové stanice. Ale v 30. letech přišel nápad, který předběhl svou dobu: distribuovat tisk pomocí rádiových vln. Náklady na distribuci by klesly, tisk by si zaplatil zákazník sám a takto vydávané noviny byly mnohem aktuálnější. Vysílání novin i tisk by proběhly během nočních hodin.
William G. H. Finch pracoval pro International News Service a zřídil první dálnopisné okruhy mezi New Yorkem, Chicagem a Havanou. Začal se zajímat o faksimilní stroje a nakonec podal v této oblasti stovky patentů. V roce 1935 založil Finchovy telekomunikační laboratoře, aby svůj systém vybudoval a uvedl na trh. Detaily obrazu byly přenášeny změnou amplitudy zvukového tónu. Obraz se vytvořil pomocí elektrického proudu na špičce stylusu, který obraz přenesl na tepelně citlivý papír (původ termopapíru, který se dodnes používá v pokladnách).
Finch zároveň přišel s koncovým zařízením určeným pro domácnosti. Vypadalo podobně jako dnešní tiskárny. Obrázky a text se vykresloval na souvislou roli termopapíru o šířce 13 centimetrů, která se prodávala za jeden dolar a vydržela asi týden. Proces byl pomalý, tisk 30cm stránky trval asi 20 minut, ale k zachycení vysílání místní AM stanice v nočních hodinách se používal časovač. Šest hodin přes noc stačilo na vytištění šestistránkového dvousloupcového zpravodaje.
Jako u všech nových technologií byla problémem cena. Toto zařízení se prodávalo za 125 dolarů, což započtení inflace a přibližném přepočtu činilo něco přes 60 tisíc dnešních korun. I přesto počet vysílačů utěšeně rostl a ke konci 30. let se takto vysílalo zhruba v desítce amerických měst.
Další standardy a postupný úpadek
Ke konci třicátých let začaly podobný systém nabízet přístroje společnosti Radio Corporation of America (RCA). Namísto amplitudové modulace vsadily na tu frekvenční, díky čemuž se jim podařilo omezit rušení a zrychlit přenos. Další společnosti pak experimentovaly s přenosem na vyhrazených sítích s velmi vysokými frekvencemi a nevědomky tak položily základy pro dnešní bezdrátové sítě.
Vzájemná nekompatibilita systémů však byla jedním z důvodů neúspěchu systému jako celku. Dalšími byly také vysoké náklady a značná nespolehlivost – jak vysílání, tak i koncových zařízení. Ty se navíc nedočkaly masové výroby a zůstaly spíše jakousi „hračkou pro bohaté“. Když tedy v čtyřicátých letech přišla válečná ekonomika s omezenými příděly, byla taková zbytnost jako první na ráně. V poválečné obnově pak řada bohatých lidí dala přednost raději televizi, jakožto novějšímu a atraktivnějšímu médiu.
Pro Finchovu firmu to znamenalo bankrot na počátku 50. let následovaný výprodejem patentů převážně konkurenčnímu RCA. Zde však neupadly v zapomnění, ale některé principy se staly základem pro moderní faxy. O sedmdesát let později už nevnímáme vůbec nic výjimečného na tom, že k nám informace doputují pomocí rádiových vln a my se sami pomocí vlastních zařízení postaráme o jejich zobrazení takovým způsobem, jaký nám vyhovuje.
