Teoretický objev se totiž připisuje už Archimédovi ze starověkého Řecka. Ten je známý mnoha objevy a je po něm pojmenován dokonce Archimédův zákon. Vedle toho také zkoušel experimentovat s optickými zařízeními. Výsledkem toho je, že se mu přičítá schopnost zapalovat nepřátelské lodi na dálku. Během obléhání Syrakus měl na břehu shromáždit dostatečné množství zrcadel, kterými nasměroval sluneční paprsky na útočící lodi. Každé samostatné zrcadlo by nic nesvedlo, ale jejich kombinace vytvořila v ohnisku teplotu dost vysokou na to, aby dřevěná konstrukce lodi vzplála.
V průběhu dějin se pak diskutovalo o tom, zda-li jde o historický fakt, nebo spíše mýtus. Teoreticky takový postup možný je a podařilo se ho i experimentálně ověřit. Ovšem s technologiemi typickými moderní dobu. Jestli měli lidé dvě století před našim letopočtem dostatečné prostředky pro realizaci takového ambiciózního nápadu už navždy zůstane otázkou.
Průmyslová revoluce o jednadvacet století později však přinesla nové materiály a postupy, které tuto myšlenku pomohly oživit. Tentokrát už ne pro vojenské účely, ale pro mírové. Dobový tisk z roku 1900 přináší zprávu o počínání Dr. Williama Calvera, který demonstroval svůj helio motor, spojení, které můžeme přeložit jako „poháněný Sluncem“.
K tomu využil sestavu zrcadel, kterých bylo několik set, výhledově i několik tisíc. Protože se Slunce po obloze pohybuje, byly upevněny na otáčivém mechanismu. Při demonstracích takto přivedl vodu k varu nebo zapaloval různé předměty. A neskromně u toho tvrdil, že dokáže dosáhnout vyšší teploty než jaká je na povrchu Slunce a že jeho vynález je minimálně stejně revoluční jako parní stroj, který byl v té době uctívanou modlou a symbolem nového, moderního světa.
Co se však stane, pokud zrovna nebude světlo, například v noci, nebo když přijdou mraky? Taková otázka se nabízí a Calver se na ní pokoušel najít řešení. Nenapadlo ho však nic lepšího než teplo ukládat ve velkém kameni případně hromadě cihel. Asi už tušíte, jak neefektivní toto řešení kvůli velkým ztrátám je. Proto nikoho nepřekvapí, že jeho nápad skončil u první demonstrace a sám autor ho nikdy nedotáhl do komerční praxe. Uhlí a ropy bylo všude dostatek, stejně tak se do popředí začal dostávat nedávno objevený fotoelektrický jev, takže nemělo moc velký smysl vyrábět elektřinu tímto zastaralým způsobem, který se odkazuje na klasické Řecko.
Jen dočasně slepá ulička
Autor si svůj nápad nechal patentovat, ale nikdy se nedočkal jeho komerčního nasazení. To začalo být aktuální až skoro o 100 let později, kdy drahá fosilní paliva a negativní následky jejich spalování obnovily zájem o sluneční energii.
Nejprve se v roce 1969 objevil experiment známý jako solární tavící pec v Odeillo ve francouzských Pyrenejích, kde je pouze pomocí zrcadel koncentrujících sluneční svit možno dosáhnout teploty až 3 800 °C. Vědci tak mohou zkoumat tavení slitin a další chování materiálů, aniž by museli platit za elektrický zdroj v výkonem 1 100 kW.
Od toho byl už jen kousek k solární věži, jejíž největším zástupcem je solární elektrárna v Seville. 1 255 otočných zrcadel zde odráží paprsky na vrcholek věže vysoké 165 metrů, kde ohřívají vodu, která následně pohání turbínu s výkonem 20 MW. Elektrárna byla otevřena v roce 2009, tedy více jak století poté, co se Dr. Calver odvážně vydal do slepé uličky...
