Raketoplány ukázaly, že ve vesmíru není žádná cesta krátká nebo jednoduchá

Na sklonku roku 1972 se astronauti z mise Apollo 17 vracejí na zem. Zatímco jejich předchůdci se stali národními hrdiny a jejich jména vešla do historie, následující posádky se musely potýkat s klesajícím zájmem. Náklady na mise však byly stále stejně vysoké, což nakonec vedlo NASA k tomu, že byly mise Apollo 18, 19 a 20 zrušeny. Společně s šedesátými léty skončila éra nadšených závodů a dobývání a bylo potřeba přemýšlet, jak celý program učinit ekonomičtější.

Dva hlavní principy diktují pravidla objevování vesmíru až do dnešních dnů. Namísto cest do neznáma často postačí „pouhých“ 400 kilometrů na oběžnou dráhu Země. A namísto velkých a jednorázových raket je tak potřeba komplexnější zařízení, které se používá opakovaně. Zhruba po dekádě vývoje se tyto dva předpoklady spojily v podobě raketoplánu.

První zkušební orbitální let STS-1, který uskutečnil raketoplán Columbia, odstartoval 12. dubna 1981 z historické startovací rampy 39A v Kennedyho vesmírném středisku. O více než 30 let později, když se raketoplán Atlantis 21. července 2011 zastavil na přistávací dráze, program raketoplánů oficiálně skončil.

Z uvedených čísel lze vyčíst jeden z důvodů, proč nakonec raketoplány odešly „do důchodu“. První plány počítaly s tím, že se bude létat jedna mise týdně – i proto ono poněkud ironické pojmenování „vesmírný pendl“. Jenže nakonec se za 30 let provozu podařilo uskutečnit pouze 135 misí, tedy zhruba desetinu plánovaného počtu.

Peníze až na prvním místě

Nutnost vyrábět, udržovat a kontrolovat řadu prvků raketoplánů tak, aby snesly opakované starty způsobila pravý opak toho, co bylo plánováno. Průměrné náklady na start raketoplánu činily neuvěřitelných 450 milionů dolarů, což bylo mnohem více, než NASA předpokládala. Ačkoli byl raketoplán navržen tak, aby se jednorázové rakety staly minulostí, stal se pravý opak. Většina zákazníků, kteří chtěli vynést družice na oběžnou dráhu, našla jako levnější alternativu konvenční rakety.

Zní to paradoxně, ale princip „použij a zahoď“ přináší lepší krátkodobé ekonomické výsledky v mnoha jiných oborech lidské činnosti. Po odstavení raketoplánů tak NASA platila Rusku za cestování v jeho primitivních, ale stále funkčních raketách.

Ostře sledované katastrofy

I když se plány na ekonomickou výhodnost rozplynuly společně s oblaky kouře po prvních startech, v prvních letech se zdálo, že cesty do kosmu se přeci jen stanou rutinní záležitostí. NASA dokonce vypouštěla do vesmíru astronauty v jednoduchých kombinézách a přilbách, protože upustila od přetlakových skafandrů používaných v programech Mercury, Gemini a Apollo. Vesmírné lety raketoplánem byly tak bezpečné, že na jejich palubě mohl letět i obyčejný občan, jen po krátkém výcviku.

Přečtěte si také

Mars One lidi na Rudou planetu nedostal. Ale ukázal, že se věci dají dělat jinak – Slepé uličky

Přesně to byl i případ nechvalně známé mise Challengeru z 28. ledna 1986, při kterém zahynula celá posádka včetně první učitelky ve vesmíru Christy McAuliffeové. To navždy rozptýlilo představu, že lety do vesmíru jsou rutinní záležitostí. Selhání jednoho těsnění v hodnotě desítek centů všem bolestivě připomnělo, že cesty do vesmíru budou vždy nebezpečné a vesmírná plavidla vždy experimentální.

I přes přísná bezpečnostní opatření přineslo potvrzení těchto faktů o 17 let později selhání Columbie při návratu do zemské atmosféry. Opět zahynula celá posádka, tentokrát s prvním izraelským astronautem Ilanem Ramonem. Přestože technická příčina katastrofy Columbie byla zcela jiná než ta, která vedla ke ztrátě Challengeru, jedno měli společné – celý drahý a složitý raketoplán s posádkou může kdykoli zničit naprosto bezvýznamný detail.

A jak ukazuje historie vzducholodí, spektakulární katastrofa není obvykle jedinou příčinou neúspěchu daného prostředku, ale hodně k němu přispěje.

Přečtěte si také

Raketoplán Endeavour bude vystaven ve vědeckém muzeu v Los Angeles

V roce 2004 pronesl prezident Bush projev, v němž nastínil konec éry raketoplánů, aniž by jasně uvedl, co bude následovat a kolik to bude stát. Tímto rozhodnutím se NASA ocitla v nejistotě, protože byla náhle závislá na přístupu do vesmíru od Rusů. Vzniklé vakuum se spíše chaoticky a nahodile snaží vyplňovat jak samotná NASA, tak řada soukromých společností v čele se SpaceX.

I přesto by se na raketoplány mělo vzpomínat hlavně v dobrém. Závěrem tedy připomeňme jejich přínos při budování Mezinárodní vesmírné stanice nebo úžasná dobrodružství při zprovozňování Hubbleova teleskopu. Už jen proto by bylo dobré mít jasný plán, co jednou raketoplány v budoucnu nahradí.