Představme si, že internet je lidská osoba, která má dva rodiče, kteří tvoří nepravděpodobný pár. Otec je vysoký armádní generál, kterého ze spánku vytrhávají noční můry o jaderné apokalypse, během které kvůli zničeným komunikačním linkám nemůže vrátit protivníkovi úder. Matka je naopak akademická pracovnice, která věří, že by lidé mezi sebou měli sdílet co nejvíce informací, aby se lidstvo jako celek posunulo na vyšší úroveň.
Přesně to byla v šedesátých letech kombinace, která stála za vznikem celosvětové sítě, byť to nikdo z nich neplánoval. Čtyři velké americké univerzity spojily své síly s grantovou agenturou Advanced Research Projects Agency (ARPA), odtud název ARPANET. Agentura mimochodem existuje dodnes, jen na začátek svého názvu přidala D jako Defense. Kromě internetu stála mimo jiné za vývojem systému GPS a ještě dnes dráždí naši fantazii, když v inzerátech shání neobvyklé nemovitosti nebo nové drogy.
V roce 1969 však měla poněkud přízemnější cíle: vymyslet síť, jejíž fungování bude odolnější proti působení vnějších vlivů. Nemuselo se nutně jednat o globální jaderný konflikt, ale stačila pouhá nepřízeň počasí či jiné nepříjemnosti. Dva základní základní principy platí dodnes:
- Síť nemá žádný centrální bod, po jehož zničení by přestala fungovat. Každý její uzel je schopen zprostředkovat spojení s dalšími místy a zajistit přenos informace, pokud mezi koncovými body existuje fyzické spojení.
- Data jsou před odesláním rozdělena na malé balíčky (pakety), které do cíle putují nezávisle na sobě, klidně různými trasami.
Raketový nástup
Zatímco cestu astronautů na Měsíc v létě 1969 sledovaly miliardy diváků, první ARPANETové spojení z 29. října toho roku zaznamenalo jen pár lidí. Z části šlo o utajovaný projekt, který byl navíc v režii univerzit, takže by byl pro většinu lidí stejně nepříliš pochopitelný. Obsahem prvního přenosu tak nebylo žádné vzletné poselství, ale obyčejný pokus o vzdálené připojení – z terminálu ve Stanfordu v San Franciscu na počítač v Los Angeles. To byla ostatně první myšlenka akademického světa na využití sítě: efektivně sdílet a využívat „superpočítače“, jejichž provoz a pořízení tehdy bylo nesmírně drahé.
Už jen to stačilo, aby zájem o připojení k této síti rostl takovým tempem, o jakém se nám dnes ani nezdá. I když mluvíme o desítkách připojených míst, jejich počet se ročně prakticky zdvojnásoboval. Začátkem sedmdesátých let se ARPANET dostal přes oceán a také se objevily první komunikační protokoly, které dále posílily jeho využitelnost: za všechny jmenujme dodnes používaný e-mail nebo pomalu mizející FTP.
Čas na odluku a rozvod
Jak jsme nadnesli v úvodu, hypotetické manželství „generála a rektorky“ sice mělo společné cíle – zajistit co nejlepší dostupnost dat – ale různé důvody, proč by se tak mělo dít. Bylo jasné, že tyto dva principy nemohou koexistovat dlouho. První vážnější krize tak přišla v roce 1983 a následovala ji „odluka“ v podobě oddělení MILNETu (Military Network) pro vojenské účely. Ve stejném roce se začal používat protokol TCP/IP a DNS, čímž byly položeny základy pro vznik internetu.
Definitivní konec pak přišel v roce 1990. Nezávisle na sobě byl ukončen provoz ARPANETu a Tim Berner-Lee zveřejnil popis projektu WorldWideWeb, který měl usnadnit sdílení informací mezi vědci navzájem i mezi širší populací, jehož základním kamenem byly hypertextové odkazy – tedy dnes zdánlivě obyčejné klikání na odkazy, které nás přenášejí mezi jednotlivými stránkami na internetu.
I když se původně jednalo o nápad, jak vědcům usnadnit orientaci ve složitých výzkumných dokumentech a jiných statích, byl to přesně ten moment, který otevřel internet široké veřejnosti. Internet by se nejspíše rozšířil i bez WWW, ale představa, že vám posílám e-mail, abyste si tento článek stáhli z redakčního FTP, je poměrně bizarní.
Následovala další zlatá éra, kdy se počet uživatelů internetu každoročně opět zdvojnásoboval, ale tentokrát už mluvíme o milionech lidí a jejich počítačů, později mobilů a nyní snad úplně všeho. Nic z toho by ale nebylo, kdyby své schopnosti nespojily dvě úplně protikladné síly.
